Na této straně začíná článek o rostlině:
Okurka obecná - Cucumis sativus [= Okurka setá - Cucumis sativus]

1. Okurka obecná (Cucumis sativus¹ L., die Gurke - obr. 441) jest 1letá bylina s položenou lodyhou a střídavými, řapíkatými, drsnými listy, Jejichž srdčitá čepel jest mělce rozeklána v 5 špičatých, ostře zubatých laloků. Úponky vyrůstají po straně listů jako u tykve, ale jsou vždy jednoduché. Jednodomé, žluté květy (obr. 441 F, F₁ a obr. 442), rozvíjející se od máje až do září, jsou téhož složení jako květy tykve, mají však korunu skoro až ke spodu rozeklánu v 5 cípův. Kdežto květy pestíkové vyrůstají jednotlivě z paždí listů, bývají květy prašníkové někdy nahloučeny do chudých svazečků a mají na dně 3laločný zákrsek po semeníku; prašníky jejich jsou sice skloněny v kužel, ale nesrůstají spolu všecky dohromady, nýbrž jen dva a dva (obr. 442 B, a), pátý jest volný.

Plody, známé pod jménem okurek, jsou podlouhlé, rovné nebo trochu zakřivené, válcovité nebo tupě trojboké bobule s korovitým, později namnoze hladkým povrchem a chutnou dužninou, ve které jest uloženo šest (někdy také méně) řad podlouhlých, smačknutých semen s ostrými okraji. Na příčném řezu plodem pozorujeme, že jest 3pouzdrý a každé pouzdro opět neúplnou přehrádkou přepaženo ve 2 díly (obr. 442 A).

Okurky pěstují se v zelinářských zahradách i na polích v četných odrůdách (na př. hadovité zelené, bílé hollandské, obyčejné kuchyňské, hroznovité, ruské síťované, athénské atd ), poněvadž nezralé plody jednak se jedí čerstvé jako "okurkový salát", jednak se nakládají do octa a koření nebo pouze do slané vody a kopru. Nejlepší pověsti těší se u nás okurky (na Moravě oharky) znojemské a bzenecké. Za hranicemi jsou nejrozhlášenější okurky erfurtské.²

Pravlast okurky dlužno hledati ve Vých. Indii na úpatí Himalají, kde dosud roste planě, ovšem s plody hořkými. Byla tam však také už v šerém dávnověku pěstována, o čemž nejlépe svědčí ta okolnost, že jméno její sukasa uvádí se již v sanskrtě. Z Indie rozšířilo se pěstování okurky do jižní Evropy ; staří Řekové zvali ji sikyos, nynější zovou ji agguria, z čehož vzniklo i české a německé její pojmenování. Kdy dostaly se okurky do naší vlasti, těžko stanoviti. Zdá se však, že to bylo až někdy v 15. století.

Z nečetných nepřátel okurky zasluhuje pouze zmínky puchýřnatka Heliothrips haemorhoidalis, která vyssává listy, čímž vznikají žluté skvrny.

Z cizopasných hub vyskytují se nejčastěji koncem léta na

1 ) Lat. sativus = sázený.

2 ) Viz Jos. Dumek: Zelinářství, nákl. A. Reinwarta v Praze 1891.