(zejména mouchy). Za pošmourného dne a na večer se koruna zavírá, čímž pyl a medová šťáva jsou chráněny před rosou a deštěm. V poupěti jsou ušty koruny zkroucené (F). Tyčinek jest tolik, kolik kor. cípův a přirůstají mezi cípy nitkami ke koruně. Prašníky jejich zůstávají i po vypylení rovné, nezkrucujíce se, čímž liší se hořec od násl. rodu zeměžluče.

Svrchní, dvěma plodolisty (obr. 366) tvořený semeník (p) jest dole súžený, ale bezstopečný a nese na vrcholku krátkou čnělku s 2laločnou bliznou. Plod jest jednopouzdrá (bezstopečná) tobolka (f), obsahující četná semena upevněna na dvou nástěnných semenicích (obr. 366). Dozravši otvírá se tobolka přehrádkosečně 2 chlopněmi.

Přenášení pylu obstarává hlavně jen hmyz s dlouhým sosákem, na př. včely a motýlové, neboť medovina se vyměšuje až na dně koruny, tak že hmyz o krátkém sosáku se k ní nedostane. Poněvadž blizna vyčnívá poněkud nad prašníky, dotkne se jí hmyz dříve než prašníkův a otře o ní pyl přinesený z jiného květu dříve, nežli nový pyl na tělo si nabere. Tím podporuje se opylení pylem cizím, ač opylení autogamií není vyloučeno a není bez účinku.

Roste na lesních lukách, keřnatých stráních a mezích v severnější polovině Čech a porůznu i na Moravě. Kvete jako většina hořců až koncem léta (od srpna do října).

Listy i ostatní části obsahují hořkou látku, která je příčinou, že mnohá býložravá zvířata (na př. jeleni, srni, kamzíci, ovce, zajíci atd.) rostlině se vyhýbají. Na severu přidávají listů hořcových do piva místo chmele. Thé ze sušeného kořene tohoto, více však ještě z některých alpských hořců, jest výtečným lékem při slabosti žaludeční a nechuti k jídlu.

Pozn. Na kyselých lukách u Všetat a na Hrabanově v střed. Polabí byla pozorována statnější, již koncem čce kvetoucí odrůda, mající přízemní listy v době květu ještě zachovalé, dolejší listy lodyžní čárkovito-podlouhlé a koruny větší — h. rašelinný (G. turfosa Čel.), který však není ničím jiným nežli letním tvarem h. obecného.