Na této straně začíná článek o rostlině:
Lilkovité - Solanaceae

Řád XVIII. Lilkovité (Solanaceae)

jsou byliny, řidčeji kře nebo polokře se střídavými, bezpalistnými listy, které mívají u některých rodů velice podivné postavení, an vždy jeden větší a jeden menší list jsou k sobě sblíženy¹. Květy vyrůstají jednotlivě nebo v bezlistých vidlanech i vijanech a to často nikoli z paždí listů, nýbrž zdánlivě proti spodinám listovým nebo po stranách jejich anebo nad paždím listův. Jsouce pravidelné, zřídka trochu souměrné, mají obyčejně vytrvalý, 5zubý nebo 5klaný kalich, kolovitou, nálevkovitou nebo zvonkovitou, 5cípou, po odkvetení opadavou korunu, 5 tyčinek přirostlých ke koruně a s cípy jejími se střídajících a svrchní, nejčastěji 2pouzdrý semeník s jednoduchou čnělkou, tvořený dvěma plodolisty, předním a zadním, které však bývají obyčejně postaveny šikmo (obr. 330); plod jest buď dvoupouzdrá bobule nebo tobolka. Bílečnatá semena, upevněná na 2 semenicích, přilehlých ku příčné stěně, mají u většiny rodů stočený klíček (obr. 330 z).

Mnohé z lilkovitých jsou jedovaté. U nás roste planě nebo zplaněle 9 rodů, jež rozvrhnouti možno ve 2 skupiny:

a) Lilkovité vlastní (Solaneae) - s plody bobulovitými.

¹) Podivné postavení listův a květů, po případě květenství některých rostlin lilkovitých má příčinu v sympodialním rozvětvení lodyh a pak v tom, že listy, z jejichž paždí osy květné vyrůstají, jsou posunuty daleko na osy květné. Příkladem budiž rozvětvení durmanu (obr. 329 A) a skopolie (obr. 329 B). U durmanu končí hlavní osa květem I, pod nímž jsou dva listy (I₁). V paždí každého z těchto listů vyrůstá nová osa zakončena opět květem (II), se kterouž list vysoko srůstá, tak že se zdá, jakoby vyrůstal na ní. Podobně má se to i s listy l₂, a s osami III, jež vyrůstají na osách II.

U skopolie a jiných má se věc podobně, avšak nové osy vyrůstají vždy z paždí pouze jednoho z obou listů a to z paždí listu vyššího, který jest větší a srůstá vysoko s osou následující, kdežto druhý list (spodnější), nechovaje v paždí svém nijaké osy květní, zůstává malým a s osou květní ovšem nesrůstá. Dle toho skládá se znázorněná část lodyhy ze čtyř květných os; — aby je bylo lépe od sebe rozeznati, jest vždy jedna (I a III) vystínovaná, druhá (II а IV) nestínovaná. Květy (I, II, III, IV) zdánlivě postranní jsou vlastně konečné a lodyha jest sympodiem. Z obou zblížených listů (na př. l₁ a l₂ nebo l₂ a l₃) náleží jeden (totiž ten větší — v levo) starší ose, druhý (totiž menší — v pravo) mladší ose květní.