Na této straně začíná článek o rostlině:
Světlík žlutý - Euphrasia lutea [= Zahořanka žlutá - Orthantha luteus]
Babí květ horní - Bartsia alpina [= Lepnice alpská - Bartsia alpina]

navě nachovou (zřídka bílou), s horním pyskem obloukovitě ohnutým; oproti předch, druhu jest horní pysk koruny (c) jen mělce vykrojen a ušty dolního pysku jsou nedělené. Tyčinky jsou 2 delší a 2 kratší; prašníky jejich, s počátku huninou spojené, skládají se též ze 2 od sebe oddělených pouzder, ale ta na rozdíl od světlíku lékařského jsou obě na spodu protažena v hrot.

Opylení jest téhož způsobu jako u světlíku. Roste-li však zdravínek ve vysokém obilí anebo vůbec ve stínu jiných rostlin, kde návštěva hmyzu je vzácná, nevyčnívají blizny přes prašníky, nýbrž zaujímají místo zrovna mezi nimi, tak že se mohou zúrodniti autogamicky.

Jest hojný na vlhkých polích a návsích; kvete jako předch. hlavně v měsících letních.

Někteří oddělují tento druh s následujícím, vzhledem ku prašníkům od rodu Euphrasia a činí jej rodem samostatným — Odontites.

3. Světlík žlutý (E. lutea L., Odontites¹ lutea Pers. - obr. 156) podobá se vnějškem a prašníky zdravínku; má však čárkovité nebo úzce kopinaté listy i listeny celokrajné (nebo jen slabounce pilovité) a květy (F), rozvíjející se až v srpnu a září, s korunami žlutými, jejichž pysky jsou téže povahy jako u druh předch. Tyčinky, všecky skoro stejně dlouhé a z jícnu koruny daleko vyčnívající mají prašníky hned od počátku volné a lysé.

Roste porůznu na suchých pahorcích a stráních v širším okolí pražském, záp. Polabí a Teplicko-Žatecku, jakož i roztroušeně po jižní a střední Moravě.

S biologického stanoviska jest tento druh zvláště tím zajímavý, že se podařilo vypěstovati jej až do květu v pouhé hlíně, ve které nebylo mu možno přissáti se na kořínky nějaké hostitelky. I zdá se, že též jiné cizopasnice tohoto řádu (kokrhel, všivec, černýš) mohou za nepříznivých okolností býti bez svých hostitelek a čerpati potravu přímo ze země, ač ovšem v tom případě zůstávají vždy více méně zakrslými.

Rod 14. Babí květ horní (Bartsia² alpina L., Bartsche - obr. 157) vyhání z vytrvalého oddenku jednoduché, 1-2 dm vysoké, huňaté lodyhy porostlé vstřícnými, přisedlými, vejčitými, vroubkovaně pilovitými listy, které čím níže na lodyze jsou menší, až přecházejí na spodu ve žlutohnědé šupiny. Květy, rozvíjející se v červnu a červenci, vyrůstají v paždích hořejších listů; mají 4klaný, huňatý kalich (k), tlamatou, fialovou korunu (c), 4 dvojmocné tyčinky (c₁) s prašníky téže povahy jako u zdravínku a svrchní semeník s dlouhou čnělkou (k), dozrávající v 2pouzdrou, mnohosemennou

¹) Viz pozn. ²) na str. předch.

²) Nazvána tak Linnéem ku poctě Jana Bartsch-e, který zemřel jako lékař a cestoval v Surinamu (již. Americe) r. 1738, maje teprve 28 let. Celý vnějšek této rostliny jest temný, smutný; proto Linné, pojmenovav ji dle svého přítele, naznačil tím zároveň hluboký smutek nad jeho předčasnou smrtí.