Na této straně začíná článek o rostlině:
Boryt barvířský - Isatis tinctoria

- 139 -

Roste hojně na polích, hlavně mezi obilím a lnem a pak u cest a na pustých místech. Kvete od května do července.

Rod 34. Boryt¹ barvířský (Isatis² tinctoria L., Waid — obr. 231) má bohatě větevnatou, lysou lodyhu a na ní podlouhle kopinaté, sivě ojíněné, celokrajné listy se střelovitým, objímavým spodem, tak že po nich voda dobře stéká k lodyze a po této ke kořeni. Květy rozvíjející se v květnu a červnu jsou žluté. Klínovité nebo vejčité, silně smačknuté, šešulkaté plody (f, f₁) s počátku zelené, později fialové až černé, spočívají na teninkých stopkách a jsou většinou převislé. Nemajíce ani ze začátku uprostřed blanité přehrádky, jsou dokonale jednopouzdré; obsahují 1—2 semena, která z nich při uzrání nevypadávají, poněvadž plody nepukají. Dlužno tudíž tyto plody považovati za nažky. Poloha kořínku v semenech jest jako u rodu předcházejícího.

Roste planě hlavně v jižní Evropě; u nás vyskytuje se pořídku na rolích, suchých stráních a u cest, zvláště v okolí pražském, v poříčí Ploučnice a krajině žatecko-teplické, jakož i v střední a jižní Moravě.

Obsahuje ve všech částech modré barvivo, pro které se druhdy, dokud neužívalo se indiga, pěstoval na polích. Dosud pěstují jej ještě na Slovensku v okolí Skalice. Jul. Caesar vypravuje, že staří Britannové se borytem (vitrum) barvili, aby se zdáli nepříteli hrůznějšími.

¹) Dle Matzenauera ze střlat. borith = herba saponaria, quae saponis instar rebus lavandis inservit (bylina mýdlovitá, která místo mýdla k umývání věcí slouží). V jiných řečech slovan. se tak nenazývá; sloveť na př. pol. urzet, chorv. farbovnik.

²) Tímto jménem zvali boryt již staří Řekové, kteří jej přikládali na rány, aby je zhojil (ίαάζω = vyrovnánám t. kůži).