Maranta¹ třtinovitá (Maranta arundinacea² L.) jest vytrvalá bylina, jejíž dlouhý, rovnovážný, jako prst tlustý, článkovaný podzemní oddenek vypouští postranní ztloustlé výhonky a nad zemí vyhání přímou, 1-3 m vysokou, obyčejně rozvětvenou, kolénkatou lodyhu. Střídavé, vejčitě podlouhlé, celokrajné, rovnoběžně žilkované listy spodní jsou řapíkaté, hořejší listy však jsou přisedlé a objímají svými pochvami těsně lodyhu od kolénka ku kolénku.

Úhledné, bílé květy skládající konečné klasovité květenství mají trojlistý kalich, trubkovitou, trojcípou, souměrnou, něžnou korunu, jedinou tyčinku a spodní semeník s tlustou, dovnitř zahnutou čnělkou. Tyčinka jest tím pamětihodna, že má jen poloviční prašník, anať druhá polovice jest rozšířena ve veliký lupenitý přívěsek.

Plody jsou ellipsoidické, jednosemenné tobolky zvíci brusinek, poltící se ve 3 chlopně.

Složením květů připomínají rostliny marantovité nejvíce čeleď rostlin dosnovitých (Cannaceae), k nimž je někteří botanikové skutečně zařazují.

Původní vlast maranty třtinovité jest tropická Amerika. Z Ameriky rozšířila se však kultura její záhy i do jiných horkých zemí.

Pěstování jest velice jednoduché. Do brázd asi 15 cm hlubokých zasadí se špičky podzemních oddenků nebo tak zv. oddenky dceřinné, které byly napřed v pařeništi z mateřského oddenku vypěstěny, a vzrůstající rostliny marantové se pak dle potřeby okopávají a čistí od plevele. Poněvadž k úplnému vývoji potřebuje maranta třtinovitá 10-12 měsíců, tudíž doby na poměry tropické značně dlouhé, sázívají pěstitelé mezi brázdy marantového pole ještě jiné plodiny, zejména brambory a kukuřici, jež dospějí v několika málo měsících, tak že v té době, kdy rostliny marantové potřebují více místa, už se mohou sklízeti.

Sklizeň marantových oddenků nastává, když nať počne žloutnouti. V té době se nať sežne, zdužnělé oddenky se vykopou nebo vyorají a uloží v suchých místnostech.

Čerstvých oddenků marantových nelze požívati, poněvadž obsahují velice ostrou, jedovatou, odpornou šťávu, která způsobuje na lidské kůži červené skvrny. Indiáni jich však upotřebují k léčení ran, jež byly způsobeny otrávenými šípy. Odtud říká se oddenkům těmto též jinak „kořeny šípové“.

Vařením a pečením jedovatost oddenků marantových se ztrácí a možno jich pak požívati v rozmanitých úpravách na způsob zemáků. Největší část se jich však upotřebí na výrobu jemného škrobu, který se z nich těží asi podobným způsobem jako škrob ze zemáků. Z tohoto škrobu pekou v tropech jemná pečiva a vaří rozmanité pokrmy jako u nás z pšeničné mouky.

Poněvadž pokrmy připravené z marantové škrobové moučky (amylum marantae) vyznačují se velikou výživností a při tom jsou velice snadno stravitelné, doporučují je lékaři, zejména v Anglii, k vyživování neduživých dětí a rekonvalescentů. Za tou příčinou dováží se marantová moučka též do Evropy a to pod jménem západoindického nebo pravého arrow-rootu.

Nejlepší pravý arrow-root dodávají Evropským drogueriím a lékárnám ostrovy Bermudské a Malé Antilly, zvláště ostrov Sv. Vincence. Arrow-root odtamtud dovážený jest pěkně bílý, perleťově lesklý a ve studené vodě se snadno mění v kaši.

V drobnohledu pozorována škrobová zrnéčka pravého arrow-rootu mají tvar vejčitý nebo okrouhle nepravidelně kosočtverečný a jeví soustředné vrstvy okolo tmavšího jádra, které jest skoro vždy uprostřed podélně nebo paprskovitě rozpuklé. Touto poslední vlastností a pak tím, že jsou zrnka mnohem drobnější, poznává se pravý arrow-root od škrobu bramborového, jímž bývá často falšován.

Nemáte oprávnění psát komentáře.