Mandloň¹ obecná (Amygdalus² communis L.) jest prostředně veliký stromek dorůstající 6-8 m výšky, jehož šedokorý, na povrchu rozdrásalý kmen rozvětvuje se v úhlednou korunu.

Střídavé, krátce řapíkaté, kopinaté, po kraji tupě pilovité, na svrchní straně leskle zelené listy jsou v mládí složeny řasnatě ve dvé jako listy našich třešní, do jejichž nejbližšího příbuzenstva mandloň náleží.

Sličné květy, vyrůstající po stranách loňských větví na zcela kratičkých stopkách obyčejně po dvou vedle sebe, rozvíjejí se zpravidla dříve nežli listy dokonale se vyvinou. Shodujíce se co do složení s květy třešňovými, mají zvonkovitou číšku, na jejímž okraji jest upevněno 5 červenavě zbarvených uštů kališních, 5 bílých až bledě růžových korunních plátkův a 20-30 tyčinek. Na dně číšky sedí svrchní semeník pokrytý bílými chloupky a sužující se v jednoduchou čnělku, která se zakončuje paličkovitou bliznou.

Po odkvetení, které nastává v jižní Evropě již v únoru, vyvine se ze semeníku šedozelená, pýřitá peckovice zvíci obyčejné švestky, v jejíž tuhé, téměř bezšťávné, později vysýchající a nepravidelně se trhající dužnině vězí veliká, světle hnědá, snadno lámavá pecka a v té veliké semeno – mandle.

Mandloň obecná pochází z Turkestanu a střední Asie, kde roste dosud místy planě. Od dávných dob se však pěstuje nejen ve své vlasti nýbrž i v jiných teplých zemích, zejména v severní Africe a v jižní Evropě. Také v Dolních Rakousích a v jižní Moravě daří se mandloň pod širým nebem, opatří-li se na zimu a chrání-li se před studenými větry; dává tu však ovoce drobné a jakosti nevalné.

Pěstování mandloní vyžaduje asi takové péče jako pěstování ušlechtilých druhů švestek. Nejprve vypěstují se rostliny z pecek ve školkách a tam se zároveň zušlechtí očkováním nebo roubováním. Za podklad k očkování hodí se nejlépe rostliny vypěstěné z mandlí hořkých nebo též rostliny broskvoně a švestky. Zušlechtěné rostliny přesazují se pak ze školky do sadů ve vzdálenostech 4-5 m, kde za málo let počnou kvésti a roditi.

Sklizeň nastává, jakmile počnou mandlové plody pukati. Byvše zbaveny vnějšího, kožovitého obalu - ač-li z něho, úplně dozravše, samy už nevypadly - pecky mandloňové roztloukají se ihned dřevěnými kladivy nebo se drtí strojem, aby se mandlová jádra z nich uvolnila.

Nežli se mandle určené pro vývoz dají do pytlů a beden, obyčejně se „bělí“ parami kysličníku siřičitého, aby slupka jejich dostala světlejší barvu, neboť „vybílené“ mandle jsou prodejnější a mimo to se jich tak snadno nechytá plíseň.

Mnoholetou kulturou vznikla celá řada odrůd mandloní, jež možno zahrnouti do dvou skupin, které i mezi stromy planě rostoucími mají své zástupkyně:

a) Mandloň hořká (Am. amara L.) - dává mandle hořké, bohaté amygdalinem. Nejvíce ji pěstují v sev. Africe.

b) M. sladká (Am. dulcis DC.) - má mandle sladké, na amygdalin chudé. Nejlepší sladké mandle rodí se v okolí města Valencie a Malagy ve Spanělích, tedy v kraji, v němž rodí se i nejlepší rozinky.

Obě tyto odrůdy vyskytují se opět s ovocem jednak o peckách tvrdých, kterých v prstech nelze rozmáčknouti, jednak o peckách velice teninkých, v prstech snadno rozmačkatelných. Poslednější považují někteří za odrůdu zvláštní - m. praskavou neboli chroupavou (Am. fragilis Pers.).

Všecky odrůdy mandlí obsahují až přes 50% tučného oleje mandlového, bílkovitou sloučeninu emulsin (synaptasi) a ještě několik jiných sloučenin, z nichž zmínky zasluhuje amygdalin (C₂₀ NO₁₁).

Amygdalin, jehož hořké mandle obsahují 2-3%, sladké mandle však mnohem méně, jest uzavřen ve zvláštních buňkách. Rozruší-li se tyto buňky nějakým způsobem: strouháním, močením nebo působením kyseliny žaludeční, amygdalin se uvolní a sloučí se s emulsinem; to však má za následek, že se amygdalin rozštěpí a vznikne přeprudký, zákeřnický jed - psotnina neboli kyanovodík.

Proto se mohou hořkými mandlemi snadno otravovati menší ssavci (na př. myši) a ptáci. Také člověku mohlo by se požití větší dávky syrových hořkých mandlí státi osudným.

Ponechají-li se však hořké mandle nějakou dobu ve vroucí vodě anebo upraží-li se, ztrácejí jedovatost a možno jich pak v kuchyních, v pekárnách a cukrárnách bez obavy upotřebiti jako mandlí sladkých.

V Řecku pojídají prý syrových hořkých mandlí pijáci, aby „více snesli“; požití jejich jest totiž příčinou, že opojení lihovým nápojem se tak snadno nedostavuje.

Upotřebení mandlí jest rozmanité: u nás jich nejvíce spotřebují cukráři, pekaři a kuchaři, kteří je obyčejně dříve zpaří ve vroucí vodě a zbaví slupek. V lékárnách připravují ze sladkých mandlí, roztírajíce je ve vodě, občerstvující mandlové mléko (emulsio amygdalarum), z hořkých mandlí pak připravují hořkomandlovou vodičku (aqua amygdalarum amararum).

Velice mnoho mandlí spotřebuje se na výrobu mandlového oleje, který lisují z mandlí sladkých i hořkých nejvíce v Anglii. Ze 100 kg sladkých mandlí dostane se ho asi 45 kg, ze 100 kg mandlí hořkých asi 38 kg. Olej mandlový jest čirý nebo světle žlutý, bez zápachu, jemné chuti. Užívá se ho ku přípravě voňavek, do toiletních mýdel a v lékárnách do některých mastí, jakož i za projímadlo (oleum amygdalarum dulcium).

Zbylých výtlačků neboli pokrutin mandlových upotřebuje se v kosmetice ke zjemnění kůže. Pocházejí-li pokrutiny z mandlí hořkých, možno z nich ještě vytěžili hořkomandlovou silici, jíž se užívá k podobným účelům jako mandlového oleje.

Nemáte oprávnění psát komentáře.