Dosna jedlá (Canna1 edulis Ker.) vyhání z hlízovitě naduřelého kořene jednoduchou, až 2 m vysokou lodyhu porostlou velikými, vejčitě kopinatými, celokrajnými listy a zakončenou staženým hroznem úhledných květů, jejichž složení připomíná poněkud květy maranty.
Mají totiž spodní, trojpouzdrý semeník, na němž spočívají tři volné lístky kališní a 3 nachové, dlouhé plátky korunní, které spolu na spodu srůstají. Z tyčinek jest vyvinuta pouze jedna a to ještě tak, že má jen jednu polovici prašníku, druhá polovice jest přeměněna v lupenitý výrostek. Ostatní 3-4 tyčinky jsou přeměněny v podlouhlé, žluté lupínky, z nichž jeden - tak zvaný pysk - jest ohnut dolů. Střed květu zaujímá jednoduchá, ke konci kyjovitě ztloustlá čnělka.
Plod jest vejčitá, trojpouzdrá, mnohosemenná tobolka na povrchu bradavičnatá, poltící se ve 3 chlopně.
Dosna jedlá jest domovem v Peru, kde jí říkají adeira. Pěstuje se však ještě s jinými druhy i v jiných zemích teplé Ameriky jakož i v některých krajinách teplé Asie a Austrálie.
Pěstování dosen vyžaduje dobré, vlhké půdy a mnoho tepla. Rozmnožování děje se buď semeny nebo odnoži. Mladé rostliny nutno okopávati a čistiti od plevele.
Kořenové hlízy, obsahující mnoho škrobu, jsou v řečených zemích, zvláště v Peru a v Austrálii, důležitou potravinou. Také z nich vyrábějí škrob v podobě jemné moučky, která přichází do obchodu obyčejně pod jménem queenslandského arrow-rootu.
Pozn. Četné odrůdy dosen pěstovaných u nás ve květináčích, v létě i pod širým nebem jako rostliny okrasné, náležejí většinou k druhu dosny indické (Canna indica L.), která jest domovem v Záp. Indii a do Evropy byla přivežena v 16. století.
1Jménem canna rozuměli starověcí Řekové a Římané nějakou rostlinu rákosovitou.
