Na této straně začíná článek o rostlině:
Solnička Valerandova - Samolus Valerandi [= Solnička Valerandova - Samolus valerandi]

Rod 12. Solnička Valerandova (Samolus¹ Valerandi² L., Salzbunge — obr. 56) vyhání z vytrvalého oddenku růžici přízemních, kopisťovitých, celokrajných listů, připomínajících listy známé sedmikrásky, a jednu nebo několik přímých, 1—3 dm vysokých, jednoduchých nebo v nemnohé větve rozvětvených lodyh, které jsou porostlé listy střídavými, vejčitými, v řapík sbíhavými až přisedlými a zakončeny hroznem bílých kvítků. Každý kvítek, rozkvétající v měsících letních, sedí na dlouhé stopce, která jest uprostřed kolinkovitě prohnuta a tamtéž opatřena kopinatým listenem, s lodyhy až sem posunutým. Stavba květů jest takováto: zvonkovitý, 5klaný kalich, bílá, krátce zvonkovitá, 5klaná koruna a 5 kratičkých, ke koruně přirostlých tyčinek, s nimiž se střídá 5 neplodných, drobounkých patyčinek (c). Semeník (f₁) jest polospodní — čímž liší se solnička ode všech ostatních rodů tohoto řádu — a dozrává v kulovatou, vytrvalým kalichem věnčenou tobolku (f), která jest na spodu s kalichem srostlá a dozravši puká na vrcholku v 5 chlopní.

O opylení platí totéž co u rodu předch.

Solnička vyskytuje se jako vzácnost na slaných bařinách v Čechách u Oužic³ (severových. od Kralup), kde poprvé byla pozorována r. 1874, a v jižní Moravě u Čejče (v průhonech bývalého jezera), jakož i u Mikulova, (mezi Novým Přerovem a Nov. Sídlem). Jinak náleží však k rostlinám po celém povrchu zemském roztroušeným, neboť byla na slaných půdách nalezena nejen po vší Evropě, Asii a sev. Americe, ale také v Africe a na Novém Hollandě.

¹) Nejspíše z celt. san = léčivý + mos = vepř, poněvadž prý této nebo nějaké podobné byliny bylo užíváno v nemocech vepřového dobytka.

²) Dle D. Valerand-a, botanika žijícího v 16. století.

³) Kromě slaných močálů (podél dráhy) u Oužic jsou v Čechách ještě dvě stanoviska slatinná, totiž louka blíže cukrovaru ve Velvarech a pak louky u Zaječic blíž Bíliny. Srovn. též pozn. ²) na str. 126 ve sv. II.