Články, povídky aj.

Jak jsem potkal rorýse v pravěku

Když jsem ještě žil v jeskyni (říkali jsme tomu místu Divoké údolí, ale později se mu, nevím proč, začalo říkat Český kras) a živil jsem se lovem zvěře, vždy jsem se těšil na jejich přílet. Když se objevili, bylo vždy jisté, že zima už je opravdu za námi, že nadchází období tepla. Jejich ostré hvízdání nás pak dennodenně provázelo při cestě za úlovkem i při návratu domů. Ještě za setmění, když ostatní ptáci již dávno umlkli, oni se svým pokřikem divoce létali v hejnu a chytali kdejaký hmyz. Byli opravdu divocí a rychlí a ulovit se téměř nedali – to s jinými ptáky to šlo lépe. Jenom, když z nějakého důvodu usedli na zem, tak se nedokázali vznést, a tak jsme si občas zpestřili jídelníček. Všiml jsem si, že mají ohromně krátké nožičky – takové zakrslé. Ale na skále, tam se uměli přichytit, to jo. Taky si tam ve skalních štěrbinách stavěli svá hnízda. Měl jsem je rád – nejen jako součást jídelníčku, byli i součástí našeho údolí, našich životů.
Vždy mě mrzelo, že už odlétají. Zvykl jsem si na ně, i když pokaždé pobyli jen krátkou dobu. Jiní ptáci se u nás zdržovali déle. Byla to úžasná podívaná, ten jejich akrobatický let. A navíc – bylo jasné, že po jejich odletu přijde zima a bude nám krušno.