Neúhledné, nahé květy, objevující se od konce března do začátku máje na stromech starších 20 let, jsou dvoudomé.

Květy prašníkové vyrůstají na spodu loňských větévek (A) v paždích listů v podobě stopkatých, na spodině stopek několika šupinkami opatřených šištiček (F). Každá šištička skládá se z 5—10 ke společné stopce přirostlých tyčinek podivného tvaru: prašníky jejich jsou totiž okrouhlé, mělce laločnaté štítky, kteréž, přirůstajíce středem svým k nitkám, mají na spodní straně 5—6 pylových váčků. Tím podobají se tyčinky tisu plodním štítkům šištic přesliček (srovn. obr. 915 v) a proto právem klade se tis na poslední místo rostlin jevnosnubných.

Květy pestíkové (F₁) vyrůstají v podobě světlozelených pupínků (Β) z konců kratičkých, šupinatých úžlabních pavětviček, jsouce zastoupeny jediným přímým vajíčkem (o), okolo něhož činí vysoký val zelený pohárek (míšek, arillus — m).

Zatím co z vajíčka se vyvinuje dokonalé semeno o tvrdém obalu (z), míšek (m) se zveličí, zdužnatí a zčervená, čímž vzniká nepravý plod (f), podobný jednosemenné bobuli na vrcholku otevřené. Nápadným zbarvením lákají zralé plody na podzim některé ptáky, zejména kosy, kteří pak přispívají k rozšíření tisu po okolí, anať semena střevem ptačím prošedší, na klíčivosti netrpí.

Semena musí alespoň rok odpočívati v zemi, nežli vyklíčí. Oproti jehličnatým stromům vlastním má rostlinka ze semena vyklíčivší namnoze pouze dvě dělohy.

Tis tvořil kdysi v Evropě celé lesy. Nyní však jest celkem vzácný, takřka na vyhynutí. U nás nejčastěji lze viděti stromy a kře tisové v sadech, kde se sázívají pro výzdobu a do živých plotů. Poněvadž velice zvolna roste — kmeny stromů 100letých mívají sotva 2 dm v průměru — dosahuje tis nad míru vysokého stáří, z evropských stromů nejvyššího, až prý 2000 let. Za nejstarší v naší vlasti dlužno považovati tis rostoucí za zdí hradu Pernštýnského u Nov. Města na Moravě. Jest 17 m vysoký a ve výšce muže má v objemu 4 m. Stáří jeho odhaduje se na 1000 let. Dva staré stromy tisové spatřiti lze též v Košířích u Prahy. U Sloupu (jzáp. od Davle, při vtoku Sázavy do Vltavy) nazývá se dosud jedna stráň tisovou, poněvadž byla druhdy porostlá statnými tisy, jež byly r. 1852 vykáceny. Že byl druhdy tis v naší vlasti hojně pěstován, toho dokladem jsou též názvy mnohých vesnic, na př. Tis, Tisová, Tisov, Tisovec, Tisovice atd.

Neobyčejně tvrdé a husté dřevo tisové hodí se zvláště na práce soustružnické. Zralé plody jsou jedlé, mladé větve a jehlice však jedovaté.

První objevení se nynějšího tisu na povrchu zemském spadá do pliocénu. Považujeme-li však za praotce rodu tisů Taxodium cretaceum Ung., pak u nás ovšem rostly tisy již v době křídové.

Z cizozemských rostlin tisovitých, pěstovaných někdy pro okrasu v zahradách, zasluhuje zmínky: