Na této straně začíná článek o rostlině:
Zevar větevnatý - Sparganium ramosum [= Zevar vzpřímený - Sparganium erectum]
Zevar jednoduchý - Sparganium simplex [= Zevar jednoduchý - Sparganium emersum]

1. Zevar větevnatý (Sparganium ramosum Huds. - obr. 823) jest vytrvalá bylina s krátkočlenným, výběžkatým, v bahně tkvícím oddenkem, z něhož vyrůstají mečovitě čárkovité, na dolejším průřezu skoro trojhranné listy a oblá, až 1 m vysoká, nad vodou přímo trčící, nahoře rozvětvená lodyha. Listy lodyžní podobají se listům přízemním, stojí na lodyze ve 2 řadách a pochvami svými ji objímají.

Drobné, jednoduché kvítky (obr. 824) jsou hustě směstnány do kulatých strboulů, které sedí po stranách úžlabních, často více méně zprohýbaných větví a to tak, že na spodu každé větve sedí jeden nebo dva větší strbouly pestíkové, zřídka tři nebo více strboulů pestíkových a nad nimi v jistých vzdálenostech větší počet menších strboulků prašníkových. Kvítky obojích strboulů mají místo okvětí několik (nejčastěji 3, řidčeji 4—5) úzkých, blanovitých šupinek. Prašníkové květy obsahují nejčastěji 3 volné tyčinky s extrorsními prašníky, pestíkové svrchní, jednopouzdrý semeník, kterýž tvořen jsa jediným plodolistem, chová v sobě jediné vajíčko a prodlužuje se na vrcholku v jednoduchou čnělku s poměrně velikou, čárkovitou bliznou.

Plody (f, α) jsou drobné nažky. Dozravše, padají do vody, na jejímž povrchu, majíce kyprou, vzduchem naplněnou slupku, nějakou dobu se udržují a bývají pak proudem často daleko zanášeny.

Opylení protogynických květů jest téhož způsobu jako u orobince (str. 591). Roste ve vodních příkopech, při březích řek i rybníkův a v kalužích. Kvete v červenci a srpnu.

V novější době roztřidují jej botanikové (u nás na př. prof. Čelakovský) hlavně na základě zralých plodů ve 3 samostatné druhy :

α) Z. vzpřímený (S. erectum L. em. α, S. ramosum Huds., emend. Beeby) — má plody (obraz 823 α) opak jehlancovité, hranaté, těsně k sobě přiléhající, ke spodu klínovitě súžené, na vrcholku napuchlé, dosti ploché, zašpičatělé krátkým zobánkem, v době zralosti (září a říjnu) nelesklé, šedohnědé až načernalé. Šupinky okvětní (o) jsou až skoro ke konci stejně úzké.

β) Z. maloplodý (S. microcarpum Čel.) — má plody (β) k oběma koncům více prodloužené, v dolejší části svraskalé, v hořejší vejčité třetině hranaté, v delší zobánek znenáhla súžené, v čas zralosti (koncem září a v říjnu) leskle hnědé, mnohem menší nežli u druhu předch.; okvětní šupinky (o) jsou ke konci značně rozšířeny. Celá rostlina bývá zpravidla slabší, majíc lodyhu pouze 2—6 dm vysokou a listy nanejvýš 8—9 mm široké. Jsa u nás nejrozšířenější, roste nejraději u potoků, v příkopech a kalužích.

γ) Z. zanedbaný (S. neglectum Beeby) — má plody (γ) elliptičné, hladké, na průřezu oblé, nahoře v zobánek znenáhla súžené, v čas zralosti (v říjnu) lesklé, nažloutlé nebo světle hnědé; šupinky okvětní (o) jsou jako u předch. Celá rostlina jest až 1 m vysoká a má listy až 14 mm široké. Jest u nás vzácný: bylť dosud pozorován pouze u Kladna, Velvar, Vel. Oseku a Smiřic.

2. Z. jednoduchý (S. simplex Huds. — obr. 825) má sice lodyhu přímo nad vodou trčící jako z. větevnatý, avšak při tom vždy jednoduchou,