Na této straně začíná článek o rostlině:
Ošlejch - Allium ascalonicum [= Cibule šalotka - Allium ascalonicum]
Cibula obecná - Allium cepa [= Cibule kuchyňská - Allium cepa]

15. Ošlejch¹ neboli šalotka² (A. ascalonicum³ L., Schallote — obr. 474) podobá se podlouhlými, nahloučenými cibulemi, rourovitými, šidlovitými listy a oblými, nenapuchlými, jen asi 1—2 dm vysokými lodyhami pažitce. Mívá však často ve květním okolíku rozmnožovací cibulky (K), tyčinky asi zdéli nebo delší bledě lilákových lístkův okvětních (F) a nitky tří vnitřních tyčinek (a) na spodu rozšířeny po každé straně v zoubek.

Zachovává se hlavně šikmo-vejčitými, vně hnědožlutými, uvnitř fialovými rozmnožovacími cibulkami (K), poněvadž pěstován jsa málokdy dospívá v květy. U nás však sází se celkem zřídka. Kvete v červnu a červenci.

Pochází z okolí Askalonu v Palestýně, odkudž do střední Evropy byl přinesen za křižáckých válek.

16. Cibule⁴ obecná neboli kuchyňská (A. cepa L., Sommerzwiebel — obr. 475) vytváří kulovatou, zhora obyčejně trochu smáčknutou cibuli, obalenou hladkými, nejčastěji žluto-červenými slupinami. O složení jejím pověděno ve sv. I. v Slovn. terminolog. pod heslem cibule. Po způsobu jiných cibulnatých rostlin obsahuje i cibule kuchyňská v dužnatých šupinách ostrou, štiplavou látku, která jest jí ochranou proti žižalám, pondravám i myším.

V prvním roce vyrůstají z cibule zpravidla jen rourovité listy (A) a teprve ve druhém roce přímý, 6—12 dm vysoký, dutý, pod prostředkem břichatě rozšířený stvol (B) s konečným, bohatým, kulovatým okolíkem dlouze stopkatých, zelenavě bílých květů, rozvíjejících se v červnu a červenci. Podlouhlé, skoro tupé okvětní lístky (F) jsou bylinné, nitky tří vnitřních tyčinek (a) jsou na spodu rozšířeny po každé straně v zoubek a svrchní semeník dospívá v trojchlopní tobolku (f, f₁) s černými semeny (z).

Pocházejíc prý z Persie, cibule byla pěstována již v dobách nejdávnějších, zejména u starých Egypťanů a Židů, kteří ji s chlebem, syrovou nebo pečenou rádi pojídali. Také v kuchyních starověkých Řekův a Římanův byla oblíbena a za tou příčinou ve zvláštních cibulových zahradách (cepinae) hojně pěstována. A dosud nepěstuje se nikde tolik a tak pěkné cibule jako v Egyptě a v některých krajinách jižní Evropy.

Druhdy požívala cibule kuchyňská chvalné pověsti též v lékařství, zejména proti moru. Odtud zachoval se podnes v některých krajinách zvyk, zavěšovati cibuli křížem rozkrojenou v obydlích, aby chránila rodinu od nakažlivých nemocí. Jinak ovšem vyhlašovaná léčivost její se dnes již neuznává; nanejvýš přikládají upečenou cibuli při domácím ošetřování na vředy. Odvarem ze slupek cibulových barví na venkově velikonoční vajíčka.

Dlouholetým pěstěním docílilo se mnoha odrůd různého tvaru a zbarvení, na př. okrouhlá žlutá žitavská, tmavočervená, bílá a žlutá hollandská, veliká červená ulmská, veliká žlutá štuttgartská, bílá ranná pařížská, červená a bílá španělská, velice chutná oblíbená a madeirská atd.

V Čechách pěstuje se nejvíce cibule u Králové Hradce (Předměřice, Plotiště, Svob. Dvory), u Prahy, Všetat a Budějovic, na Moravě u Olomouce, Brna a Znojma.

¹) Z něm. Aschlauch a to z lat. ascalonicum (sc. allium).

²) Vzato z pol. szalotka neboli szarlotka. rus. шарлоть; dle franc. échalotte (něm. Schalotte), jež opět souvisí s lat. ascalonicum.

³) Již Plinius zove ten druh ascalonia, poněvadž se hojně pěstoval v okolí města Askalonu v Palestýně.

⁴) Pochází tak jako pol. cebula, rus. цибуля, chorv. čebul atd. od vlašsk. cipolla a to od lat. cepa, cepulla. Někteří je uvádějí v souvislost s lat. caput = hlava, vzhledem ke kulatému tvaru cibulí.