ze zlatožlutého, nachově kropenatého, pantoflíčkovitě vydutého, velikého pysku a čtyř lístků kopinatých, hnědě nachových, odstávajících. Poněvadž však spodní lístek jest rozeklán ve 2 hroty, dlužno jej považovati za 2 lístky spolu srostlé. Tyčinky (a) jsou oproti všem rodům předch, dvě a zaujímajíce právě ta místa, kde u ostatních vstavačovitých bývají zákrsky (staminodia — obr. 382 a srovn. s obr. 330), přirůstají po stranách ke sloupku pod širokou bliznou (n). Nad bliznou jest lupenitá patyčinka (m) a to zrovna v tom místě, které zaujímá u ostatních rodů jediný prašník. Pyl jest moučnatý, mazlavý, zcela volný, ani v tetrady neslepený. Tobolky otvírají se postranními skulinami jako u jiných vstavačovitých.

Jsouce nápadně zbarveny a voníce medem, květy lákají k sobě drobné včelky z čeledi pískorypek (Andrena — obraz 383 C), které rády vyssávají šťavnaté chloupky, jimiž dno vydutého pysku (B) jest zarostlo. Vedou pak do pantoflíčkovité dutiny pysku 3 vchody: dva menší vzadu, vpravo a vlevo vedle sloupečku, třetí větší vpředu, před sloupečkem, jak na obr. 383. označeno šipkami. Pískorypky volí vždy vchod přední, nejpohodlnější. Nabaživše se pobytu ve květě, chtějí z něho opět vylézti. Poněvadž však jsou okraje pysku tvořící přední vchod vehrnuty dovnitř, není jim možno dostati se z květu touž cestou, kterou se dostaly do květu. Po marných pokusech odhodlají se tudíž, podlezše pod bliznou (n), provléci se jedním otvorem zadním, při čemž nutně otírají si pyl ze zralého prašníku (a) právě v tom místě ke sloupku přirostlého na chlupaté tělo. Když pak navštíví nový květ, otírají v něm tento pyl o jeho bliznu (n), pod kterou jest jim vždy podlézti, chtějí-li se zadními otvory z květu prodrati.

Roste v hájích a na keřnatých, zvláště vápenitých stráních: v Čechách hlavně