Na této straně začíná článek o rostlině:
Záraza hřebíčková - Orobanche caryophyllacea
Záraza bledokvětá - Orobanche pallidiflora [= Záraza síťnatá - Orobanche reticulata]
Záraza krvavá - Orobanche cruenta [= Záraza štíhlá - Orobanche gracilis]

2. Z. hřebíčková (O. caryophyllacea¹ Sm., O. galii² Duby - obr. 71) podobá se celkem předch., s níž zejména v tom se shoduje, že má trubkovitě zvonkovitou, na hřbetě mírným obloukem prohnutou, dole súženou (břichatě nenapuchlou) korunu (F) a tyčinky ke koruně přirostlé až v nejdolejší pětině trubky; liší se však od ní, že vícežilné lístky kališní (k) bývají většinou 2klané, jen málo přes polovici trubky kor. sahající a vpředu dole spolu srostlé nebo alespoň se dotýkající, a laloky spodního pysku korunního (с) vesměs asi stejně veliké. Barva koruny jest žlutá až temně nachově hnědá. Blizna je nachová, řidčeji žlutá.

Vyskytuje se v křovích, po krajích lesův a na horských lukách v širším okolí pražském, záp. Polabí a Teplicko-Žatecku, jakož i v střední a jižní Moravě a v okolí Těšína ve Slezsku, cizopasíc na kořenech rozličných svízelů (povázce, lesního, syřišťového); proto ji Duby nazval z. svízelovou. Hřebíčkovou se zove odtud, že květy její páchnou karafiátem (hřebíčkem). Kvete v týž čas jako předch.

3. Z. bledokvětá (O. pallidiflora Wimm., O. procera³ Koch., O. cirsii⁴ Fr. — obr. 72) náleží k nejpěknějším druhům záraz. Má 3-8 dm vysokou, na spodu hlízovitě napuchlou, hnědožlutou lodyhu, ukončenou prodlouženým, dosti řídkým klasem bledě hlínožlutých, červenavě žilkovaných květů. Lístky kališní (k) jsou ze širšího spodu kopinaté, dlouze zakončité, sahajíce přes polovinu trubky korunní. Koruny (c) jsou trubkovitě zvonkovité, na hřbetě mírně ohnuté a na spodu břichatě rozšířené; laloky spodního pysku jsou vesměs skoro stejně veliké. Tyčinky přirůstají ke koruně jako u obou předch. až v dolní její čtvrtině nebo pětině. Blizna je červenohnědá nebo žlutavá. Jest oproti ostatním, vytrvalým druhům bylinou jednoletou.

Byla pozorována na polích, úhorech a travnatých kopcích v některých okresích Čech (Louny, Litoměřice, Jičín, Král. Hradec, Pardubice), jakož i v jižní a střední Moravě (Mikulov, Čejč, Prostějov), cizopasíc na bodlácích (Carduus) a pcháčích (Cirsium), odkudž ji Fries nazval z. pcháčovou. Dobou květu shoduje se s oběma předch.

4. Z. krvavá (O. cruenta Bertol., O. gracilis⁵ Sm. — obr. 73) shoduje se tvarem koruny (F), na spodu břichatě rozšířené a na hřbetě mírně prohnuté, se z. bledokvětou. Jest však štíhlejší a slabší, pouze 2— 3 dm vysoká a uvnitř koruny tmavě krvavá, vně na hřbetě červeně naběhlá. Vejčitě kopinaté lístky kališní jsou většinou ve 2 zuby rozeklány a tyčinky přirostlé ke koruně v dolní pětině její trubky (zcela nad dolejškem — F₁) jako u druhu předch. Blizna je žlutá, červenohnědě vroubená. Jest bylina vytrvalá.

Cizopasí na kořenech rozličných motýlokvětých, zejména na štírovníků (Lotus), kručince (Genista), bílojeteli (Dorycnium) atd.

¹) Viz pozn. ³) na str. 262 ve sv. II. — ²) Galium = svízel (viz tam).

³) Lat. procerus = štíhlý.

⁴) Cirsium = pcháč (viz tam).

⁵) Lat. gracilis = štíhlý.