Na této straně začíná článek o rostlině:
Zárazovité - Orobancheae [= Zárazovité - Orobanchaceae]

Řád X. Zárazovité (Orobancheae)

jsou vesměs byliny nezelené a cizopasnice kořenové, mající místo listů na lodyhách pouze šupiny. Souměrné, dosti úhledné květy (obr. 68) jsou sestaveny v konečných klasech. Mají 2listý nebo 4—5zubý kalich, nejčastěji trubkovitě zvonkovitou, mírně na hřbetě ohnutou, nejdoleji trochu dužnatou, krátce 2pyskou, dole obříznutě se oddělující, ale na plodu setrvávající a usýchající korunu, 4 dvojmocné tyčinky ke koruně přirostlé a svrchní, na podplodním terči sedící, dlouhočnělečný semeník, z něhož dozrává jednopouzdrá, mnohosemenná tobolka o čtyřech nástěnných semenicích, otvírající se buď skulinami nebo chlopněmi (f).

Semena záraz (z) jsou nad míru drobounká a četná; v jedné tobolce jich bývá několik set a na celé rostlině mnoho tisíc. A přece z tohoto ohromného počtu semen podaří se sotva tisícímu vzrůsti v rostlinu. Dle pozorování Kochových mohou totiž semena záraz jen tenkráte vyklíčiti a vzrůsti v rostlinu, jsou-li v těsném styku s kořenem nějaké jiné rostliny nebo v nepatrné, 2 mm nepřesahující vzdálenosti od něho. Ač, jsouce velice drobounká a lehounká, mohou s prosakující vodou dešťovou vniknouti hluboko do půdy, přece jest to veliká náhoda, dostanou-li se tak blízko ke kořeni nějaké vhodné hostitelky. Dlužno totiž míti na paměti, že každý druh záraz volí si jen určité rostliny, na jejichž kořenech cizopasí; na kořenech jiných rostlin se mu nedaří.

Vývoj mladé rostlinky zárazové z drobounkého semene (obr. 69) jest velice zajímavý. Obsahujíc v bílku nepatrný kel beze stopy po dělohách, semeno (1) vyžene za příznivých okolností jakýsi „kořínek", kterýž, setkav se s kořenem vhodné hostitelky, počne na spodním konci tloustnouti, co zatím horní konec vězí dosud v slupce semenní (obr. 69 2, 3, 4). A tak podobá se mladičká záraza malinké láhvičce nesoucí na vrcholku čapku — slupku semenní. Přissavši se pevně ke kořeni své hostitelky a těsně s ním srostši, mladičká záraza čerpá z něho všechnu výživu a nabývá, na horním konci odumírajíc, znenáhla tvaru hrbolaté hlízky zvící jáhlového zrnka (5, 6, 7). Posléze prodlouží se hrboulky hlízky v kořínky (8), které se přissají na sousední kořeny hostitelky, hlízka jsouc takto zajištěna, stále se zveličuje a dosáhnuvši určité velikosti, vyvine na vrcholku pupen, z něhož vzroste květonosná lodyha.¹

Z naší květeny patří k tomuto řádu jediný rod záraza (Orobanche), který obsahuje četné druhy nesnadno od sebe rozeznatelné. Někteří však rozvrhují tento rod ve dva: a) Oronbache — s kalichem 2listým, jediným listenem podepřeným a s tobolkami pukajícími skulinami; b) Phelipaea — s kalichem zvonkovitě trubkovitým, 4 — 5zubým, se třemi listeny pod každým květem a s tobolkami pukajícími chlopněmi.

Určování jednotvárných druhů záraz stává se tím nesnadnějším, že často týž druh na rozličných rostlinách cizopase, nabývá rozličného vnějšku. Při sbírání od-

¹) Zevrubnější výklad klíčení a cizopasného života záraz podal spisovatel tohoto díla v pojednání »0 cizopasných rostlinách jevnosnubných« ve školních programech c. k. českého gymnasia v Olomouci z roků 1890 a 1891.