korunu (с) rozmanité povahy: trubkovitou, nahoře obyčejně zvonkovitě rozšířenou, 5zubou až 5klanou; kornoutovitou, taktéž mělčeji hlouběji v 5 cípů rozeklanou (obr. 534 F₁); anebo jazykovitou, t j. s kratší nebo delší trubkou, jež přechází nahoře v plochý, jazykovitý nebo zcela úzký až nitkovitý ušet (obr. 533 F₁). Poněvadž mívají jazykovité koruny na konci 3 nebo 5 zoubků, považují je někteří morfologové za koruny jednopyské nebo dvoupyské, jejichž hořejší pysk byl ovšem zcela potlačen, opírajíce názor svůj hlavně o tu okolnost, že u některých cizozemských rodů skutečně koruny 2pyské se vyskytují¹.

Tyčinek jest 5. Jsouce nitkami přirostlé ke trubce korunní, mají prašníky spolu slepené, řidčeji dokonale srostlé v trubičku (obr. 535 A), kterou čnělka volně prochází. Proto náležejí složnokvěté k rostlinám souprašným (Syngenesia). Prašníky mívají často konektiv nahoře prodloužen a rozšířen v podobě tenké blánky a na spodu bývají někdy opatřeny ocasatými přívěsky. Dozravše pukají na vnitřní stěně (obr. 535 a), tak že pyl vysypává se do trubky.

Jednoduchá čnělka (l), vyrůstající z vrcholku semeníka, rozděluje se na konci ve 2 ramena (n) posázená na vnitřních stranách bliznovými bradavičkami. Prostupujíc volně trubkou koruny i trubkou prašníků, vyzvédá pyl ze zralých prašníků vysypaný do výše (obr. 539 А, В).

Jsouce pro určité rody určitých typů, čnělky (obr. 537) staly se důležitým dělidlem v soustavě. Nejobyčejnější typy jsou:

¹) U aksamitníků (Tagetes), zvláště jsou-li plnokvěté, mívají obvodové květy hořejší pysk dosti znatelný.