Na této straně začíná článek o rostlině:
Šeřík perský - Syringa persica
Šeřík čínský - Syringa chinensis
Šeřík uherský - Syringa Josicea

řepicovitou, 4cípou korunu (с) v poupěti chlopnitou, anyť cípy dotýkají se svými kraji, 2 tyčinky s introrsními prašníky, vrostlé do trubky korunní (F₁), a svrchní semeník (p), tvořený dvěma plodolisty (předním a zadním - obr 396), s jednoduchou čnělkou zakončenou 2laločnou bliznou (obr. 395 n). Plod jest 2pouzdrá tobolka (f) chovající v každém pouzdře po 2 křídlatých semenech a pukající ve 2 chlopně (f₁).

Opylení může se na počátku doby květní díti namnoze jen pylem cizím, anyť prašníky jsou s počátku puklými stranami od blizny odvráceny; teprve později (asi po 2 dnech) scvrkajíce se prašníky tak se stočí, že mohou zbytek pylu na bliznu vysypati a ji zúrodniti, nebyla-li ovšem dosud zúrodněna xenogamicky. Hmyz, jenž opylení zprostředkuje, náleží jednak k takovému, který (maje krátký sosák) spokojí se s pouhým pylem, jednak k takovému, který (maje delší sosák) za svoje služby žádá medovinu ze semeníku hojně vyměšovanou a v dolní části trubky kor. se hromadící. Hmyz prvého druhu může zúrodňovati blizny též autogamicky, an pyl z prašníků na ně sesypává; hmyz druhého druhu však přispívá zpravidla jen k opylení xenogamií, poněvadž se mu chytá na sosák pyl ze zralých prašníků až tehdy, když sosák medovinou povlhčil, tedy když jej už ze květu vytahuje; na suchý sosák, když jej do květu počíná nořiti, pyl zpravidla se mu nechytá.

Sází se hojně v sadech pro libovonné květy a také místy na stráních a v plotech zplaňuje. Kvete v máji a červnu.

Pochází z poloostrova balkánského, odkudž jej poprvé r. 1560 Busbecq, vyslanec cís. Ferdinanda I. přinesl zároveň s tulipánem do Vídně; z Vídně rozšířil se pak po celé střední Evropě.

Roste však též planě v Banátě a Sedmihradech.

Vedle š. obecného pěstují se v sadech pro libovonné květy, rozvíjející se v máji a červnu, nejčastěji ještě tyto druhy:

2. Š. perský (S. persica L.) — s listy malými, kopinatými, v řapík súženými a s květy červeně lilákovými, růžovými i bílými v řídkých latách.

3. Š. čínský (S. chinensis Willd., S. dubia Pers.) — s listy vejčitě kopinatými, asi s polovici tak velikými jako u šeříku obecného a s korunami většími, bledě lilákovými, jejichž okraj jest ploše rozložen.

4. Š. uherský (S. Josicea¹ Jacq. — obr. 397) — má skoro přisedlé, elliptičné až kopinaté, na spodu súžené, na líci leskle temnozelené, na rubu bělavě šedozelené listy a tmavě fialové květy, nahloučeny ve svazečkatých, úzkých latách.

Kvete oproti předch. druhům o něco později, až v červnu a červenci. V Uhrách roste planě.

¹) Pojmenován tak ku poctě uherské šlechtičny Roz. Josiky, která prý na tento druh poprvé upozornila.