monických kruzích pod semeníkem a mají introsní prašníky, jejichž pytlíčky splývají nahoře dohromady, takže jsou prašníky zdánlivě jednopouzdré, pukajíce jedinou, půlměsíčnou skulinou na vnitřní straně. Svrchní semeník skládá se ze 4 plodolistů, postavených proti plátkům korunním; nese na vrcholku rovnou čnělku zakončenou talířovitou bliznou, jejíž 4 lalůčky jsou obráceny proti tyčinkám vnitřního kruhu. Pod každým plodolistem jsou 2 kuželovité žlázky, z nichž se roní medová šťáva, stékající do vakovitých prohlubinek kor. plátků.

Tuto šťávu rád mlsá některý lesní hmyz, jenž na bledožlutou rostlinu, od tmavé lesní půdy dobře se odrážející, zdaleka je upozorňován, a obstarává při tom oprašování blizen pylem cizím.

Plod je tobolka (f) dole 4pouzdrá, nahoře však jednopouzdrá, obsahující přečetná, droboulinká seménka, upevněná na vnitřních semenicích, jež vnikajíce hluboko do pouzder, skoro je vyplňují. Dozravši tobolka puká pouzdrosečně 4 chlopněmi, při čemž semena rozmetává vítr daleko po okolí, anať jsou nad míru lehounká; vážíť dle Kernera jedno seménko hniláku pouze tři millioniny grammu, tak že na 1 g by se jich vešlo přes 300.000! Však nejen pro svou náramnou drobnost zasluhují tato semena povšimnutí, nýbrž i pro své anatomické složení, jímž odchylují se od valné většiny semen ostatních rostlin, připomínajíce velice semena některých rostlin cizopasných.

Skládajíť se drobounká semena hniláku (z) z jednotvárného pletiva buněk (endospermu), v němž klíček označen je pouze dvěma nepatrnými buničkami; po dělohách tu není ani stopy. Dle toho vypadá také i mladá rostlinka (R) — možno-li toho názvu zde použiti — zcela podivně: jest to útvar podobný spletitému kořeni, obalenému těsně houbovými (plísňovitými) vlákénky, jež čerpají z humosní půdy pro rostlinu potřebné látky. Na tomto „kořeni" pak vznikají endogeně pupeny a z těch vzrůstají šupinaté stvoly (R₁).

Koncem léta, po odkvetení, hořejší části rostliny odumrou, kořen však přezimuje a vyhání příštího roku nové lodyhy.

Poněvadž ani starší rostliny nemají zeleni listové ni průduchů - čímž vyloučena je možnost, že by si mohly samy potřebné látky výživné sháněti a připravovati — nutno míti za to, že veškeré látky, jichž k výživě své potřebují, berou jedině z houbových vláken, jimiž kořeny jejich jsou těsně obaleny. A tak jest hnilák zajímavým příkladem, že i rostlina kvetoucí může cizopasiti na cizopasné houbě; z pravidla tomu bývá v rostlinstvu naopak.

Hnilák žlutavý roste roztroušeně po vší naší vlasti v humosních lesích, zvláště na takových místech, kde tlí jehličí, listí a jiné částky rostlinné, z nichž houbová vlákna, kořen jeho oplétající, mohou čerpati dostatek potravy. Rozeznávají se ho 2 odrůdy: