Hřebíčkovec¹ kořenný (Caryophyllus²aromaticus³ L., Jambosa caryophyllus Nied., Eugenia⁴ caryophyllata Thng.) jest strom 8-12 m vysoký, o silném, nízkém kmeni a úhledné, kuželovité koruně. Šedokoré, hladké větve nesou vstřícné, řapíkaté, podlouhle vejčité až kopinaté, asi 1 dm dlouhé a 3 cm široké, celokrajné, vždy zelené listy, které jsou protkány rovnoběžnými příčnými žilkami a posety drobounkými, olejnými žlázkami.

Vonné květy, skládající konečné vrcholíky, rozvíjejí se z červených poupat, jež usušena dávají známé koření - hřebíček. Složením připomínají květy myrty obecné (Myrtus communis L.), s níž hřebíčkovec náleží do společné čeledi rostlin myrtovitých (Myrtaceae). Mají totiž semeník vrostlý do červené číšky, na jejímž okraji spočívají 4 ušty kališní, 4 bílé nebo načervenalé, záhy opadávající plátky korunní, které jsou před rozvitím chlopnitě složeny v kouli i na sušeném koření dobře patrnou. Uvnitř koruny vězí četné tyčinky a jednoduchá čnělka, zakončená nepatrnou bliznou.

Plody jsou vejčité, asi 2 cm dlouhé, jednosemenné, posléze vysýchající bobule, věnčené na vrcholku vytrvalými ušty kališními.

Původní vlast hřebíčkovce dlužno hledati na severních ostrovech Molluckých, zvláště na ostrově Makianu, kde tvořil kdysi celé samorostlé lesy. Z ostrovů Molluckých rozšířila se kultura jeho i na jiné ostrovy malajské a do Zadní Indie, později též na ostrovy při východním břehu Afriky, zejména na Bourbon, Mauritius, Zanzibar, Pembu a Madagaskar, jakož i do Jižní Ameriky a na ostrovy Antillské. Nejlépe daří se hřebíčkovci v takových krajinách, které mu mohou poskytnouti vedle tepla přiměřeně vlhkého vzduchu.

Rozmnožování hřebíčkovce a zakládání hřebíčkových sadů děje se obyčejně odnoži. Ale také ze semen lze strom dobře vypěstiti, mladé rostlinky však musí býti chráněny před žhavým sluncem. Jsou-li mladé stromky pečlivě ošetřovány, počnou už asi v 6. roce kvésti a kvetou pak asi do 20. roku. Stromy planě rostoucí dosahují sice mnohem vyššího stáří, ale nedávají tak dobrého koření. Ze vzrostlého stromu možno ročně sklíditi sušeného hřebíčku 2-4 kg.

Sklízeň nastává, jakmile poupata počnou červenati. V té době celá květenství se otrhávají s přistavených žebříků, anebo se srážejí bambusovými holemi na zemi. Natrhaná a se země nasbíraná květenství rozprostírají se na řídké rohože a nad mírným doutnajícím ohněm se nakuřují, načež se na parném slunci až do tmavohněda usuší a zbaví stopek. Někde je dříve vhodí na několik sekund do horké vody, aby se zpařila, a potom teprve je počnou sušiti.

Když poupata hřebíčková dobře usušili, přetočí je ještě na sítě a pak je nasypou do beden nebo do pytlů, v nichž přicházejí do obchodu.

Nejvíce koření hřebíčkového dováží se nyní do Evropy z ostrovů při východní Africe, zvláště ze Zanzibaru a Pemby, na nichž zaujímají plantáže hřebíčkovce značně veliké rozlohy. Nejlepší zboží však dávají ostrovy Mollucké, zejména Amboina, jejíž hřebíček vyniká netoliko výbornou jakostí, nýbrž i značnou velikostí (hřebíček královský). Také z Ameriky vyváží se hřebíček; ale pro evropský obchod dovoz zboží amerického nemá významu.

Sušená poupata hřebíčková obsahují kromě jiných sloučenin 15-20% hřebíčkové silice, která jim dodává pronikavé vůně a palčivě kořenné chuti. Destillací možno tuto silici netoliko ze sušených poupat, nýbrž i z ulámaných stopek vytáhnouti ve způsobě čiré, bezbarvé nebo přižloutlé, světlem však záhy hnědnoucí kapaliny.

Upotřebení hřebíčku (flores caryophylli) a hřebíčkové silice (oleum caryophyllorum) jest rozmanité. Užíváť se jich v kuchyních, v cukrárnách, v továrnách na likéry, v továrnách na voňavky a vonná mýdla, jakož i v lékárnách, kde z nich kromě jiného připravují tinktury pro povzbuzení trávení a všeobecně známé hřebíčkové kapky proti bolení zubů.

Vedle poupat skýtá hřebíčkovec také zralé plody, které oproti sušeným poupatům jsou slabší vůně a méně ostré chuti, tudíž lahodnější. V tropech je zavářejí do cukru a požívají jich pak jako žaludečního léku. K tomu účelu užívalo se plodů hřebíčkových druhdy i v lékárnách evropských, kde je prodávali pod jménem „hřebíčkové matky“ (anthophylli).

Z dějin hřebíčkového koření budiž uvedeno jen tolik: V Asii užívali hřebíčku jako koření a léku v dobách pradávných. Také v jižní Evropě znali toto koření již v 6. a 7. století, ale do střední Evropy pronikla známost o něm až v první polovici století 16., když totiž Portugalci objevili ostrovy Mollucké. Průběhem 16. století rozšířilo se pak užívání hřebíčku všeobecně.⁵

Když začátkem 17. století zmocnili se ostrovů Molluckých, odkudž jedině dosud hřebíček do Evropy se dovážel, lakotní Hollanďané, zakázali domorodcům veškerý obchod s tímto kořením, většinu zásob hřebíčku spálili, stromy hřebíčkové na všech ostrovech vyjmouc Amboinu a Saparnu vymítili a pod trestem smrti zakázali mladé stromky nebo zralá semena hřebíčková jinam vyvážeti. Majíce takto obchod s hřebíčkem v úplné své moci, zvýšili neobyčejně jeho ceny, které mohly opět klesnouti až teprve tehdy, když podařilo se Francouzům přes všecku obezřelost Hollanďanů koncem 18. století zavésti kulturu hřebíčkovce na některých ostrovech při východní Africe, zvláště na Seychellách a na Réunionu v Maskarenách, později také v Jižní Americe.

Nejvíce ovšem klesla cena hřebíčkového koření tím, že kolem r. 1800. počali Angličané zakládati rozsáhlé plantáže hřebíčkovce na Zanzibaru a Pembě. Z těchto dvou ostrovů vyváží se dnes do Evropy asi ⁴/₅ všeho spotřebovaného hřebíčku.

Nemáte oprávnění psát komentáře.