Perčovník pravý neboli strom guttaperčový¹ (Isonandra² gutta Hook., Palaquium gutta Burck., Dichopsis gutta Benth.) jest strom 10-15 m vysoký, o silném kmeni a košaté koruně, jejíž větve nesou střídavé, podlouhle vejčité, v dlouhý řapík súžené, celokrajné, kožovité listy.

Drobné, stopkaté kvítky, vyrůstající dílem jednotlivě, dílem ve svazečkách přímo z větví, připomínají svým složením z květů našich rostlin nejvíce květy trávničky (Armeria vulgaris Willd.). Patříť perčovník k rostlinám zapotovitým (Sapotaceae), které jsou s rostlinami travnicovitými (Plumbagineae) blízko příbuzny. Jest pak složení květů perčovníka takové: zvonkovitý, hluboce šestiklaný kalich, kolovitá, šesticípá, bílá koruna, 12 tyčinek z koruny daleko vyniklých a svrchní, kulovatý, šestipouzdrý semeník s tenkou, jednoduchou čnělkou.

Plody jsou kulovaté bobule objaté na spodu vytrvalým kalichem a obsahující po 1-2 olejnatých semenech.

Kůra, dřevo i listy stromu guttaperčového jsou proniknuty mléčnatou šťávou, která z poraněných míst vytéká a na vzduchu tuhne v houbovitou hmotu, z níž se připravuje perčovina neboli guttaperča.

Perčovník rostl druhdy v bažinatých pralesích v Zadní Indii, zejména v okolí města Singapore. Bezohledným a nešetrným dobýváním guttaperči, po níž v druhé polovině předch. století byla stále větší poptávka, byl však v původní vlasti své téměř úplně vyhuben. Guttaperča, která se dováží dnešního času do Evropy, pochází skoro vesměs z několika jiných druhů perčovníku, jež rostou dílem planě, dílem se pěstují nejen v Zadní Indii, nýbrž i na některých ostrovech Sundských, zejména na Borneu a Sumatře.

Původně dobývali šťávy guttaperčové tím způsobem, že vzrostlý strom skáceli, kůru jeho kolkolem nařízli a šťávu z nářezů vytékající schytali do nádob. Nyní však zachází se se stromy šetrněji. Učiní se do kmene zářezy a když šťáva vyteče, rány se zamažou hlinou a strom se pak nechá po 4 léta na pokoji, aby se zotavil a mohla se pak z něho „čepovati" šťáva nová.

Nasbíraná šťáva tuhne záhy, zvláště je-li zahřívána, v houbovitou, porovitou hmotu, která se pak čistí, hněte a válcuje, až z ní je hmota jednolitá (bez porů). Do obchodu přichází surová guttaperča obyčejně v menších nebo větších hrudách.

V novější době dobývají guttaperči též z listů i jiných částí stromu guttaperčového, rozemílajíce je na prášek a ten pak vyvářejíce.

Guttaperča podobá se v mnohém kaučuku, od něhož se liší hlavně tím, že se dá snadno krájeti a že není tak pružná. Jako kaučuk dá se i guttaperča přimísením několika procent síry vulkanisovati, přimíšením většího množství síry hornisovati.

Nejvíce guttaperči spotřebuje se na obkládání podmořských telegrafních drátů (kabelů), k čemuž se zvláště dobře hodí, poněvadž jest špatným vodičem elektřiny a mořská voda jí nikterak neškodí. Mimo to se zhotovují z guttaperči roury, řemeny ke strojům, válce do tiskáren a nepromokavé střevíce, užívá se jí zhusta jako isolatoru elektřiny, otiskují se v ní předměty k účelům galvanoplastickým a robí se z ní podobné věci jako z kaučuku, s nímž se často směšuje, aby dosáhla větší pružnosti.

Do Evropy (do Anglie) počali guttaperču přivážeti roku 1844. Poprvé ji užil k účelům technickým Siemens na obložení podzemních telegrafních drátů. Od té doby spotřeba její stále stoupala, tak že dnes obnáší roční dovoz asi 60 tisíc metr. centů.