Kolokasie¹ jedlá neboli taro², kalo (Colocasia esculenta³ Schott., Caladium⁴ esculentum Vent., Arum⁵ esculentum L.) jest vytrvalá bylina blízce příbuzná s naším aronem (Arum maculatum L.), mající hlízovitě naduřelý oddenek mateřský zvíci dětské hlavy, z něhož vyhánějí pod zemí kořenové výběžky, které na konci rovněž naduřují v hlízy dceřinné asi jako slepičí vejce veliké; nad zemí pak vyrůstají z oddenku dlouze řapíkaté, štítovité, srdčité, veliké listy a později též jednoduchý stvol zakončený palicí neúhledných kvítků.

Palice květní jest objata blanovitým toulcem jako u aronu. Také kvítky shodují se s kvítky aronu až na to, že prašníky jejich jsou štítovité. Plody jsou bobule.

Kolokasie jedlá jest domovem ve Vých. Indii, odkudž rozšířila se kultura její do teplých krajin všech země dílů. Nejvíce ji pěstují pro jedlé hlízy mimo původní její vlast v Číně, Japonsku⁶, na ostrovech Tichého oceánu, v Egyptě a na ostrovech Antillských.

Pěstování kolokasií děje se podobným způsobem jako pěstění bramborů. Hlízy kořenové se totiž rozkrájejí v několik částí podle toho, kolik mají oček a tyto části vloží se do vlhké půdy. Jsou-li hlízy malé, zasazují se celé. Průběhem vzrůstu dlužno rostliny občas okopati a dobře zalévati. Sklizeň hliz počíná asi za 10-12 měsíců po vysazení. Hlízy vyrostlé pod jedinou rostlinou váží dohromady až přes 10 kg, tak že výnos jest znamenitý. Dosti malé políčko může prý uživiti celou rodinu.

Hlízy kolokasie jsou jako naše brambory bohaté škrobem, jehož obsahují až 60%. Proti škůdcům jsou proniknuty ostrou, jedovatou látkou, proto jsou za čerstva jedovaté. Vařením a pečením ostrá látka však se vytratí a hlízy se pak mohou jisti. I v této příčině shoduje se tedy kolokasie s naším aronem, jehož za čerstva jedovatého oddenku uvařeného nebo upečeného také v některých krajinách chudí lidé pojídají. 

K jídlu upravují se hlízy kolokasie rozmanitým způsobem. Nejčastěji je rozkrájejí na koláčky, které pak upekou a hned jedí; chutnají prý podobně jako pečené kaštany. Nebo upečené kusy natlačí do nádob, aby měli zásobu na pozdější dobu; anebo je suší a rozemílají na mouku, ze které pak připravují různé pokrmy.

Vedle hliz skytá kolokasie též mladé šťavnaté listy a mladé lodyhy na chutnou špenátovou zeleninu. Starší listy a méně chutné hlízy jsou dobrou pící pro dobytek.

Kromě kolokasie jedlé pěstují v horkých zemích ještě celou řadu jiných druhů kolokasií, z nichž buďtež uvedeny pouze: 

a) Kolokasie pravá neboli egyptská (Colocasia antiquorum Schott., Arum colocasia L.) - jest tak velice podobná kolokasií jedlé, že mnozí botanikové považují obě za pouhé odrůdy téhož druhu. Pěstuje se v týchž zemích jako předcházející a to od nejdávnějších dob, jak souditi lze z toho, že už v sanskrtu se uvádí pod jménem kuhoo. Tímto jménem zovou ji dosud ve Vých. Indii, kdežto v Egyptě ji nazývají kulkas. Největší důležitost jako hospodářská plodina má dnešního dne pro Novou Quineu a pro ostrovy Fidžijské. Hlízovitě ztloustlého oddenku, který dorůstá značných rozměrův a dosahuje váhy až přes 3 kg, užívá se stejně jako hliz kolokasie jedlé.

b) Kolokasie dlouhokořenná neboli alokasie (Colocasia seu Alocasia macrorrhiza Schott.) liší se od obou předcházejících hlavně tím, že vyhání silný, až několik metrů dlouhý a 2-3 dm v průměru tlustý oddenek, který z větší části trčí ze země do výše, nesa na vrcholku koš velikých listů; později vyroste uprostřed tohoto listového koše jeden nebo několik květních toulců.

Pocházejíc nejspíše z Ceylonu pěstuje se hojně nejen ve své vlasti, nýbrž i na ostrovech Molluckých, poněvadž uvařené listy a oddenek jsou jedlé, ač nikoli tak chutné jako u obou druhů předcházejících.

Na konec dlužno podotknouti, že některé druhy kolokasií možno spatřiti i u nás. Vysazujíť je zahradníci rádi do obrůb záhonův a pěstují je pro pěkný, veliký list v kořenáčích.