Vytisknout
Kategorie: Slovník rozličných pojmů
Zobrazeno: 1216

Borka (rhytidoma)

- odumřelá, povrchová vrstva dřevnatého stonku (kmene) nebo kořene, často typicky tvarovaná a odlupující se. Někdy bývá nesprávně nazývána kůrou.

Borka vzniká ve vrstvách nacházejích se vně korku, který z vnitřních částí stonku nepropouští živiny, takže tato pletiva odumírají. Na tvar a strukturu borky má zásadní vliv felogen. Pokud si felogen udržuje funkčnost po celý život dřeviny a rozšiřuje se úměrně s rostoucím obvodem kmene, je borka hladká jako např. u buku (Fagus). Častější je však případ, kdy původní felogen časem odumírá a nový se vytváří hlouběji ve stonku, obvykle nepravidelně, nesouvisle a v různých hloubkách. V takových případech vznikají různě rozbrázděné a často dosti mohutné vrstvy borky, které dále praskají a pukají při pnutí vzniklém postupným mohutněním kmenu. Borky některých dřevin jsou natolik charakteristické, že je často možné jen podle jejich vzhledu určit, o jaký druh se jedná.

 

Borka buku lesního (Fagus sylvatica):
Borka dubu letního (Quercus robur):
Borka habru obecného (Carpinus betulus):
Borka jasanu ztepilého (Fraxinus excelsior):
Borka javoru mléče (Acer platanoides):
Borka modřínu opadavého (Larix decidua):
Borka ořešáku královského (Juglans regia):
Borka smrku ztepilého (Picea abies):
Borka tisu červeného (Taxus baccata):