Kořen (radix)

- nejčastěji podzemní, nezelený (tj. bez chlorofylu) rostlinný orgán, který na rozdíl od stonku nemá listy ani pupeny a není článkovaný. Kořen upevňuje rostlinu v půdě, čerpá z půdy a dopravuje do dalších částí rostlinného těla živiny. Někdy může mít i funkci zásobní, může sloužit k vegetativnímu rozmnožování, může být místem symbiózy s jinými živými organizmy nebo místem parazitování rostliny.

Soubor všech kořenů jedné rostliny tvoří kořenovou soustavu.

Stavba kořene:

Směrem od špičky kořene je možné odlišit čtyři charakteristické oblasti:

  1. Vzrostný vrchol (apikální meristém), ve kterém dochází k intenzivnímu dělení buněk. Vzrostný vrchol je chráněn kořenovou čepičkou.
  2. Pásmo prodlužování, ve kterém dochází k prodloužování již nedělících se buněk. V této oblasti vzniká primární lýko a primární dřevo.
  3. Pásmo absorbční, ve kterém dochází k nasávání roztoků z půdy a kde se na pokožce vytváří kořenové vlásky.
  4. Pásmo větvení, kde se kořen větví a kde jsou jeho pletiva již trvale vyvinuta.

Na příčném řezu kořene v jeho absorbčním pásmu se pod svrchní vrstvou pokožky nachází primární kůra, která se skládá ze tří vrstev, kterými jsou vnější exodermis (obvykle tvořená jen jednou vrstvou), prostřední mezodermis (složená z více vrstev z buněk s mezibuněčnými prostory) a vnitřní endodermis (obvykle jedna vrstva buněk se ztlustlými stěnami). Pod endodermisem se nachází pericykl a pod ním střední válec.

U dřevnatějících kořenů rostlin nahosemenných a dvouděložných se vytváří kambium, jehož činnost vede ke druhotnému tloustnutí kořenů (viz heslo svazky cévní). U rostlin jednoděložných ke druhotnému tloustnutí kořenů nedochází (nevytváří se v nich kambium).

Podle tvaru se kořeny dělí na:

  • nitkovité (vláskové): tenký, slabě vyvinutý, ale poměrně dlouhý kořen např. u klíčících rostlin
  • válcovité: kořen v celé délce přibližně stejně tlustý, na konci náhle zúžený (např. kořen křenu - Armoracia)
  • vřetenovité: rovnoměrně se zužující směrem ke špičce (např. kořen mrkve - Daucus)
  • kuželovité: protáhlý, postupně se zužující (např. kořen petržele - Petroselinum)
  • srdcovité: hlavní kořen je krátký a tlustý a blízko pod úrovní země se větví ve více přibližně stejně tlustýchpostranních kořenů (např. kořen buku - Fagus)
  • řepovité: krátký a dole náhle zúžený (např. kořen řepy - Beta)
  • hlíznaté: vyskytuje se např. u rostlin vstavačovitých (Orchidaceae)
  • chůdovité (vzpěrné)

Podle funkce lze kořeny rozdělit na:

  • Sací (kořenové vlásky), které slouží k vstřebávání minerálních látek a vody z půdy.
  • Zásobní, které slouží k ukládání zásobních látek, jež jsou rostlinou využívány zejména k přezimování. Takovými kořeny mohou být např. ztlustlé kořeny mrkve (Daucus), hlízy nebo bulvy.
  • Kořeny parazitů a poloparazitů, tzv. haustoria.
  • Kořeny vzdušné
  • Kořeny dýchací
  • Kořeny chůdovité, které někdy mohou fungovat i jako kořeny dýchací
  • Kořeny stahovací
  • Kořeny příčepivé

Přidat komentář