Vytisknout
Kategorie: Český herbář z roku 1899
Zobrazeno: 3043

Hadinec (Echium), a sice obecný (E. vulgare). Kořen ozimý, dlouhý, vřetenovitý, vypouští lodyhu 2 st. vysokou, vztyčenou; listy na rubu plstnatopýřité na způsob růže rozložené; na nejhořejším dílu lodyhy jsou hrozny střídavé, květy bílé, modré, červené. Roste po celé Evropě.

Kořen sliznatý a nať i semeno potřebuje se co lék; dobytek nežere nať. Semeno má podobu hlavy hadí. Kořen, nať a semeno chladí a obměkčují.

Hadí jazyk (Ophis glossum) [Ophioglossum vulgatum, hadilka obecná], a sice obecný (O. vulgatum). Lodyha přímá až 1 st. vysoká, nesoucí uprostřed list; klas konečný, čárkovitý, 1-1½" dlouhý, semena prachovitá, bělavá. - Roste na lukách a pastvinách vlhkých obyčejně ojedinělý, v Evropě až do Švédska. Zraje v červenci a srpnu. Zápachu nemá, chuti jest slizkozasládlé. Potřeboval se v lékařství vnitř i vně.

Užívá se při ranách, oteklinách a vředech.

Hadí mord (Scorzonera) roste v lesích na vlhkých místech v jižní Evropě. Kořen poskytuje dobrý lék v nemocích horkých a zimnicích.

Jeden druh, nízký, roste po celé Evropě na paloucích a pasekách lesních a horských. Kořen jeví vlastnosti mírnější nežli prvější.

Halucha (Oenanthe) [haluchovec] patří mezi okoličnaté, roste blíže vod, má lodyhu větevnatou; květy bílé, plody vejčité, jež obsahují etherický olej. V jižní Evropě roste jeden druh, který jest jedovatý. Jiný druh jest rovněž jedovatý, zvláště kořen, avšak potřebuje se v lékárnách. Šťáva z kořene způsobuje křeče, mdlobu a třeba smrt. Co kazijed hodí se teplá voda a olej.

Havez (Cacalia) [Adenostyles] roste v Asii a Americe, a sice v několika odrůdách; obecný má keřovitou větevnatou lodyhu, bílé květy; listy třené zapáchají jako bolehlav a potřebují se proti malomocenství. - Jiný druh potřebuje se co kazijed proti rostlinám a jedům pryšcovitým.

Hávnatka (Peltigera), a sice psí (P. canina), roste v Evropě v lesích mezi mechem a vřesem. Má zápach nepříjemný, plesnivinou, chuť hořkou; potřebovala se jindy co lék proti uštknutí vzteklého psa. Bradavičnatá (P. aphthosa) roste na lukách horních, vlhkých, v borech pod mechem. Žene na stolici a dávala se co lék proti houbám v ústech.

Heřmánek (Chamomilla) [heřmánek pravý, Matricaria recutita] má silnou vůni, trpkou chuť užívá se co lék. Působí rozmanitě, dle toho, jak se užívá, totiž co thé neb odvar, při čemž vykouří se těkavý olej. Způsob tento jest nejobyčejnější. Zvláště onen olej má moc křeče tišiti, nadýmání mírniti a pot vyhnati. K tomu účelu chová se olej ten v lékárnách a užívá se při bolení v životě (střevech), kolice, křečích žaludkových, průjemu; též při rozličných případech ženského pohlaví (čmýře, křečích v matce a j.). Také křeče jiné, na př. v lýtku, léčí olej ten. Thé pije se proti katarrhům a hostci. Na několik šálků thé toho bere se 7-15 gr. květu heřmánkového.

Zevně dává se co obkladek při otoku hostečném; co thé do klystýru; co kloktadlo; co lázeň.

Olej upravuje se z 1 libry květů asi 75-85 dgr. S citronovým olejem slouží k mazání při křečích.

Thé hodí se zvláště pro slabé osoby a sice při chorobách, které vzaly počátek z nastuzení. Dává se obyčejně na thé to 1-3 drachmy květů.

Tinktura k dostání v lékárně; užívá se jí 20-30 kapek. Heřmánek (květ) užívá se ve zvěroléčitelství zhusta, zvláště když se mají podporovati výpary kůže, odstraniti křeče a působiti na soustavu čivní. Užívá se heřmánku proti křečím, kolice, průjemu (spojenému s křeči), proti hostci, psince; avšak lék ten působí jen tehdáž, jestliže nemoci tyto nedospěly značné výše. Velkým zvířatům dává se 30-60, ovcím a prasatům 7-22, psům 2-12 gr. najednou a dle toho, jak jest neduh prudký, ve lhůtách ½-1 hodiny, při čemž odvar se osvědčil nejúčinnějším. Proti neduhům mírnějším užívá se heřmánek samoten, proti prudkým ve spojení s kozlíkem, puškvorcem, opiem, kafrem, lihem, terpentýnem. Zevně dává se heřmánek jako prášek, jenž sype se na nečisté vředy, nebo jako suché obkladky, nebo jako odvar k umývání, koupelím a zahřívání.

Homeopati dávají heřmánek proti nadmutí, kolice koní, průjemu, žloutence skotu neb ovcí, jež vznikla z nastuzení, proti ztvrdlému vemenu, proti vředům a jiným.

Hladýš (Laserpitium) roste v střední Evropě na kopcích.

Dlouhý kořen jeho bývá přes 2 palce tlustý a má kořennou, ostrou chuť. Vařen poskytuje tonický, silný lék. Ovoce má též příjemnou, kořennou chuť.

Jiný druh, rostoucí též v Evropě, kvete v červenci a srpnu. Kořen položen na dásně zahání bolest v zubech; plody potřebují se jako kmín a fenykl.

Hlaváček (Adonis) [hlaváček jarní, Adonis vernalis] náleží mezi rostliny pryskyřníkovité; rozeznává se několik druhů. Roste na polích, na výsluní, po stráních, zejména v půdě vápnité. Na předhoří Dobré Naděje užívá se místo španělských mušek za zpryšťovadlo. V Africe užívá se k témuž účelu listí, kdežto odvaru květu a semene užívá se co léku proti kolice a bolestím, jež kámen (v měchýři) působí.

Černý kořen jeho prodává se často za čemeřici a potřebuje se jako počišťovadlo. Avšak jest to lék nebezpečný a nelze doporoučeti užívání jeho jen tak na zdařbůh.

Hlavěnka (Cephaelis) [Cephaelis ipecacuanha, Psychotria ipecacuanha, hlavěnka dávivá], polokeř, má kmen 2-3 st. vysoký, zelnatý a listy dole chlupaté; květy bílé. Ovoce jest jako hrách veliké, z počátku červené, potom fialově černé.

Od této rostliny pochází pravá ipekakuanha. Kvete v listopadu až do března v stinných pralesích amerických.

Ipekakuanha dává se jako prášek dítkám pro dávení; s opiem smíchaná činí známé doverské prášky, jež ženou silně na pot.

Hlavuška (Prunella) [černohlávek], a sice obecná (P. vulgaris), kořen mnoholetý, silně mrcasatý, vypouští několik lodyh 1 st. vysokých; listy zubaté, tupé, srstnaté; květ fialový; roste na lukách a pastvinách po celé Evropě. Kvete v červenci a srpnu. Chuť má nahořklou; potřebuje se proti úplavici a krvotoku.

Květy a listy působí chladivě; šťáva co kloktadlo praspívá proti záškrtu.

Hlazenec (Cuphea), jest to bylina nebo keř, domácí v horké Americe. Rostlina celá potřebuje se proti příjici, jakož vůbec proti nakažlivým nemocím. Druh brasilský jest zelnatý, lepkavý, má vejčité, drsné protilisty, květy červené. Potřebuje se jak předešlý.

Mexický druh podobá se předešlému; nať jeho užívá se za lék na rány.

Hledík větší (Antirrhinum majus) má lodyhu přímou, 1-2 st. vysokou, dole lysou, s listy celokrajnými, lysými. Veliké květy stojí v konečném hroznu; barva koruny je růžově nachová nebo bílá; na dně kalicha jest kulatý, svrchní semenník, z něhož vyvinuje se tobolka semenná.

Obyčejná to zahradní bylina; roste také divoce tu a tam na zdích; kvete od června do srpna.

Nať působí mírnivě, rozhání, léčí a žene na moč.

Podobná květina, květel obecný (A. lynaria) [lnice květel, Linaria vulgaris], roste u nás zhusta na místech štěrkovatých; kvete celé léto; lodyha dosáhne výše 1 st., nahoře tvoří žluté kvítky pěkný klas, jejž navštěvují zvláště včely. Rostlina ta má odporný zápach; působí pak na bolesti, jež mírní a zahání.

Hlivenec (Cynomorium) [hlízenec, pýjnatka] roste v Africe severní a na Sicílii. Má chuť svraskující a zahořklou; šťávu dává jako krev červenou. Sušená zčervená docela. Potřebuje se proti krvotokům, úplavici a vředům. Také proti neduhům ústním, proti průjemu se užívá.

Hloh (Crataegus oxyacanta) [Crataegus rhipidophylla,hloh křivokališný] trnitý keř nebo strom, mající malé květy a malé červené plody (hlohyně). Roste v houštích a na pokraji lesů; kvete v máji a v červnu. Dříví potřebuje se různě. V zahradách pěstují se rozmanité odrůdy. Ptáci někteří zobají rádi ovoce hlohu. Ze sušených listů a květů lze vařiti thé.

Hlošina obecná (Eloagnus angustifolia) [hlošina úzkolistá, Elaeagnus angustifolia], také česká nebo planá oliva, nazývá se strom nebo keř 15-20 st. vysoký, jenž roste v jižní Evropě a sází se i v střední; kvete v květnu a červnu. Sází se u nás pro svůj květ, jenž vydává příjemnou vůni. V jižních krajinách požívají plody tohoto stromu; z květů vylisovaná šťáva potřebuje se proti zimnici. Bělavé, měkké dříví jeho potřebují truhláři a soustružníci.

Hluchavka (Lamium) má přímé, 1-2 st. vysoké čtyřhranné lodyhy, roste v lesích, plotech, houštinách; rozeznává se několik druhů, z nichž hlavnější jsou: bílá (L. album) a plamatá (skvrnatá, L. maculatum) [hluchavka skvrnitá]; prvnější má květy bílé, druhá pak červené. Rostliny té užívá se jako léku proti katarrhu, a bere se zvláště květ k této potřebě; nať potřebuje se za lék proti bělotoku. Odvar nati také proti záškrtu a voleti se užívá.

Hnidák (Conyza) [turanka kanadská, Conyza canadensis] má lodyhu zelnatou, kvítky žluté. Roste na kopcích a suchých pastvinách. Nať vonná, hořce chutnající potřebuje se proti svrabu.

Hnízdovka (Neottia) [hlístník, křivočnělka], a sice evropská (N. nidus avis) [hlístník hnízdák, Neottia nidus-avis]. Kořen z bambolů větevnatých, zmatených, jako by hnízdo ptačí představujících; lodyha nejjednodušší, vztýčená, asi 1 st. vysoká; okvětí nahnědlé. Roste v stinných lesích v Evropě; kvete v květnu a červnu.

Užívá se proti hlístám.

Horochraň (Tristemma) roste v krajinách teplých; lodyha jest 2-3 st. dlouhá; ovoce (jahoda) jest vejčité - jedlé, chutná výborně a potřebuje se za lék proti příjici.

Hořčice rolní (Sinapis arvensis) roste v polích co plevel, kvete po celé léto. Hořčice černá pěstuje se na polích i v zahradách. Símě její obsahuje zvláštní olej, jenž na kůži položen, vytáhne puchýřky. Uvnitř prospívá zažívání, dráždí čivy, odvádí šlemy a vzbuzuje chuť k jídlu. V přílišném množství však škodí a může způsobiti zánět střev i močových ústrojů.

Hořčice užívá se jako lék nejvíce zevně. Dělá se z ní totiž jakési těsto, které se dává za obkladek při mnohých neduzích, jež spojeny jsou s bolestmi, jako katarrhy, záněty, bolení hlavy a závrať.

Hořčice semele se a vždy k potřebě upraví se těsto čerstvé; dříve se to dělo s octem, nyní s vodou; těsto pak natře se na plátno tlustě asi na prst. Aby nebyl účinek jeho prudký, přidá se dle potřeby žitné mouky; obyčejně nechá se těsto ležeti ¼-½ hodiny, přes hodinu však nemá se nikdy nechat ležet na místě bolném, které po odstranění těsta se omyje a plátnem přikryje. Také se těsto neklade přímo na kůži, nýbrž obalí se v řídkou tkaninu.

Má-li účinek býti zvýšen, přidá se líh, pepř, sůl, cibule a j. Místo těsta bere se též líh hořčičný, to jest olej hořčičný, rozředěn líhem (12 kap. v 15 gr.). Tekutina tato působí na kůži tak, že zčervená, když se jí potírá; také se jí napustí plátno, jež přiloží se.

Mouka hořčičná užívá se též na koupele; dá se pytlík s 120-240 gr. mouky do vařící vody, a to pak oboje se přidá do koupele.

Hořčice bílá působí mírněji, a sice hlavně na ústrojí zažívací. Lžička semínek denně postačí časem záhy k odstranění žaludečních nesnází. Dryáčnictví zmocnilo se často léku toho, vyhlašujíc jej za lék zázračný proti všelikým chorobám.

Hořec jarní (Gentiana verna) má vřetenovitý kořen, jenž vyhání tenké a nízké kmenky; květ má modrý. Roste na vlhkých lukách hornatých krajin. Rostlina ta má síly léčivé, a proto potřebuje se v lékařství; dávka malá podporuje zažívání. Potřebuje se obyčejně co thé; též s lihem a vínem vařen působí proti obtížím v žaludku, průjemu a blednici.

Kořen a kůra pomerančová močí se ve víně a pak se užívá. Tinktura žaludková upravuje se takto:

Kořen rozkrájí se, přidá se krájená kůra pomerančová, puškvorec, reveň (každého půl unce), anýz a semeno koriandrové, každého 3 drachmy, a nechá se na teplém místě státi s bílým vínem 24 hodin, procedí se pak a užívá ráno 3-4 lžíce. - Teprv asi za hodinu po tom smí se snídati.

Pro zvířata jest hořec jedním z nejlepších léků, zvláště proti špatnému zažívání a křečím, proti žloutence, zimnici, červům a j. Dává se koním a skotu 15-30, ovcím, kozám a prasatům 4-12 gr. v prášku nebo pilulích neb odvaru. Přidá se dle potřeby soli. Prášek hořcový dává se zevně na rány a vředy, zvláště jestli hmyz v nich se zahnízdil. Přidá se trochu prášku z kůry dubové, kamence, kafru neb rtuti (preparatu), ačkoli lze požíti také odvaru, 1 část kořene na 8-10 částí vody.

Hořepník (Coutoubea) a sice latnatý (C. spicata) má lodyhu 1 metr vysokou, holou, s listy 2-4 ctm. dlouhými. Roste na březích vod v Guyaně, kde kvete téměř neustále. Nať velice hořká potřebuje se proti špatnému zažívání, zácpě, nepravidelné čmýře i proti červům. Větevnatý (C. ramosa) liší se od předešlého větevnatou lodyhou a roste také v Guyaně. Nať té rostliny potřebuje se v lékařství místo hořce a vůbec užívá se ho jako předešlého.

Hořkodřev (Xylopia) [xilopie, černošský pepř], rozeznává se několik druhů, jež rostou v cizích dílech světa. Podle řeky Orinoko roste jeden druh co strom na 30 metrů vysoký. Ovoce jeho užívá se proti zimnici.

Hořkoň (Quassia) [kvasie] roste co strom nebo keř v Surinamu, v Brasilii, v západní Indii; dříví má chuť silnou, hořkou, u nás se odvar z něho potřebuje k hubení much.

Hořkucha (Picramnia) jest stromek s kmenem přímým, slabým a hladkým, jenž vyhání prutovité listí; ovoce jest červené, později černé. Stromek ten roste v západní Indii. Celá rostlina má chuť hořkou a potřebuje se proti příjici; odvar proti kolice.

Hrách (Pisum sativum), roční bylina ovíjavá s lodyhou několik stop dlouhou. Listy speřené vybíhají ve vidličnaté úponky a zubaté palisty. Květy bílé vynikají po jednom na stopce z úžlabí listového. Lusk je podlouhle válcovitý; obsahuje několik kulovatých semen.

Jest doma původně v teplých východních zemích, ale nyní seje se u nás na polích a zahradách, kvete od máje do července.

Již Římané (Plinius) znali hrách, jenž pro množství bílkoviny, již obsahuje, jest živnější než obilí. Mouka hrachová užívá se proti růži, vyraženinám a j., nasype-li se na místo bolné, nebo přiloží v pytlíčku.

Odrůda jedna slove hrášek cukrový, jehož semena nezralá jedí se rozličně upravená.

Hroznovec obecný (Coccoloba unifera) [Coccoloba uvifera, hroznovník]. Strom pěkný, větevnatý; kůra popelavá, tenká, hladká, květy drobné, bělavé, jako květ třešňový vonící. Roste v západní Indii a v Americe; kvete v lednu a únoru. Dříví červené potřebuje se k pálení a barvení. Ovoce jeho se požívá. Olej z jader má moc počišťovací; také proti krvotoku se užívá. Taktéž kůra i hořký kořen. Jsou ještě jiné druhy, jako pýřitý, strom 60-80 stop vysoký, jehož dříví se hodí výborně na kůly, neboť sta let zůstává neporušené a část ta v zemi jako by zkameněla. Dále různolistý a bělostný, jež také rostou v západní Indii, na ostrovech, a jichž ovoce se požívá.

Hruška (Pyrus) jest ovoce stromu, jenž také slove hruška neb hrušeň. Má vejčité, jemně pilkovité, lysé listy na dlouhých řapíkách; květy bílé v přímých vrcholíkách. Planá hruška roste v lesích; pěstuje se však v zahradách, a jest asi 1500 druhů, jež povstaly pěstováním.

Planá hruška má trnaté kmeny a malé natrpklé ovoce, které má vlastnosti stahující a proto užívá se proti průjemu. Z hrušek připravuje se syrop, víno a ocet.

Hruštička (Pyrola) jest malá bylina, rostoucí v lesích; má bílé květy hroznovité. Listí má chuť hořkou a rozmačkané přikládá se na rány; také co dávidlo se potřebuje.

Rozeznává se kolik druhů. Ve Švédsku a Norsku roste jeden druh, jenž co lék potřebuje se proti očním neduhům.

Hřebíček (Caryophyllus), a sice pravý (C. aromaticus) [Syzygium aromaticum, hřebíčkovec vonný], jest strom 25 - 30 stop vysoký. Roste v jižní Americe a západní Indii; kvete v září. Rostlina pokryta pupínky, jež vydávají kořennou vůni. Květ sebraný dříve, než úplně se vyvinul, má vůni příjemnou a chuť kořennou, ostrou; přiváží se k nám a potřebuje co koření.

Také olej se dobývá z rostliny té. Mimo to obsahuje pryskyřici, gumu a tříslovinu.

Proti ochrnutí jazyka potřebuje se koření toto a žvýká se.

Hřib (Boletus edulis) [hřib smrkový] má silně vypouklý, dužnatý, hnědý klobouk a krátký, tlustý třeň. Uvnitř je hřib bílý. Roste v létě a na podzim, po dešti v lesích a jest oblíben pro svou příjemnou chuť.

Maso jeho nemění barvu; má vůni příjemnou a požívá se syrové, nebo sušené. Nejvíce potřebuje se za přísadu neboli koření do jídel. Ten neb onen druh hřibů uznává se za škodlivý, avšak lze houbu takovou snadno poznati dle toho, že její maso na vzduchu zmodrá neb sezelená, kdežto bílé maso hřibu pravého nemění svoji barvu, rozlomí-li se houba. Nejhustěji nalézá se v doubravách.

Huzanka jamaická (Helosis jamaicensis) [Scybalium jamaicense] roste na Jamaice v lesích na vrchách. Má oddenek tlustý, korkovitý, šupinatý. Bylina celá se potřebuje proti krvotoku, vředům -a úplavici. Jiný druh huzanky, jež podobá se této, roste v Guyaně a v Kayeně i slove guyanská.

Hyacint zahradní (Hyacinthus orientalis) [hyacint východní] má kulatou, uvnitř hnědočernou cibuli, která vyhání 5-8 čárkovitých, šťavnatých listů, mezi nimi stvol s hroznem 6-15 květů na konci; ty jsou nálevkovité, modré, růžové, karmínové, bílé nebo bledožluté a voní líbezně. Pochází z Orientu; jest oblíbená jarní rostlina, jež kvete již v lednu a únoru.

Hybíšek pižmový (Abelmoschus moschatus) [ibiškovec pižmový], jest rostlina slézovitá, roční; má lodyhu vysokou jako člověk, na palec tlustou s listy srdcovitými, žluto-červenými kvítky, se štětinatou mošničkou; jest domovem v Indii a Egyptě a v jižní Americe. Semeno má podobu ledvinkovitou, jest smáčknuté, ploské, barvy temnohnědé, 3-4 milim. dlouhé, s kruhovitými pruhami; obsahuje látku voňavou, bílkovinu, éterický olej, pryskyřici a j. V obchod přichází toto símě pode jménem semena pižmového, užívá se při vyrábění voňavek místo drahého mošusu; rovněž k utišení křečovitých bolestí se užívalo semene toho, v Americe pak se ho užívá proti uštknutí hadímu.

Hysop lékařský (Hysopus officinalis) [Hyssopus officinalis, yzop lékařský], roste na skalách a pahrbcích výslunných v Evropě jižní. Kvete v červenci a srpnu. Kvetoucí vršky mají zvláštní zápach pronikavý, kořenný, chuť zahořklou; kořen potřebuje se v lékařství, obsahuje etherický olej a látku tříselnou; moc má oživující a svraskující.