Obaleň (Ocotea), strom, jenž roste na kanárských ostrovech a dosáhne výšky 25-35 st., má kůru, jež páchne jako skořice, a listy, které mají chuť podobnou listům bobkovým. Kůra prý sílí žaludek.

Jeden druh, pichurim zvaný, roste v Brasilii; od něho pocházejí boby pechurim, pekuris nazvané, jež mají zápach zvláštní, chuť hořkou, kořennou a pomáhají proti běhavce a úplavici.

Snad také kůra pichurimová pochází z tohoto stromu.

Jiný druh, rostoucí též v Brasilii, jest o. hřebíčková, jejíž kůra přiváží se k nám v tenkých, svinutých a hnědých kusech, zapáchá silně hřebíčkem a chutná velmi kořením.

 

Obaloš (Inga) dosáhne výše 15-20', má kůru hladkou, šedou; roste v Americe. Dřeň ovoce lze jísti; v části větší požito působí co manna. Rostlina ta kvete v dubnu a květnu. Kůra a listy jsou lék svraskující. Též proti průjemu, úplavici, zimnici a vředům se užívá. Z obaloše, jenž kvete stále a má dříví červené, potřebuje se kůra s listy proti malomocenství a padání vlasů.

Obduž (Cordia) [kordie], rostlina cizokrajná, jež čítá několik odrůd. Černá (C. mixa), jest strom silný; má zakulacené listy, poněkud chlupaté dole. Plod podobá se žaludu; pecka má jádro bělavé, sladkohořké. Roste v místech močálovitých v Egyptě, Arábii a východ. Indii, zelená se vždy a kvete v červenci a srpnu. Ovoce užívá se proti kašli, bolení v krku a zánětům. Kořen žene na stolici; listy uvnitř působí nápodobně, zevně pak proti očním neduhům se užívají. Kůra jiného druhu užívá se na odvar, jenž slouží za kloktadlo. V Peruansku roste také druh, podobný předešlým, jehož listy proti žloutence a zimničným nemocím se potřebují. V Guyaně rostoucí druh dává lék proti otokům a oteklinám i bolestím v údech; ovoce čínské odrůdy slouží za lék proti neduhům ledvin a močových ústrojů.

Obhrčovec (Byrsonima) [nanche, nance] jest strom nebo keř; ovoce jest peckovice. Roste v teplých krajinách; čítá mnohé odrůdy. Kůra jednoho druhu potřebuje se proti uštknutí chřestýše a proti souchotinám; keř toho jména rostoucí v Cayennu má kořen a peň, jehož odvar užívá se proti ránám a zvláště k čistění vředů. V Mexiku roste druh, jehož kůra za lék stahující se užívá; též v Indii východní roste podobný druh. Jiný druh, hnědý obhrčovec, jest strom 12 mtr. vysoký, má listy 5­12 ctm. dlouhé, květ vonný, žlutý, v hroznech, ovoce žluté, kulaté. Vařené ovoce dává kloktadlo; vařená z něho břečka prospívá proti úplavici.

Obmaska (Basella) []bazela]. Rozeznává se několik druhů; bílá (B. alba) [malabarský špenát] má lodyhu až na 1 metr dlouhou, točivou; květy drobné, bílé; roste v Indii východní, kvete v červenci až do prosince.

Listí potřebuje se k počišťování; zevně k léčení vředů; červená (B. rubra) má červenou lodyhu a červené květy - užívá se jako předešlá; srdcolistá (B. cordifolia) vyznačuje se listy tvaru srdcovitého. Mimo to jsou ještě jiné druhy, jichž účinek a užívání jest jako u prvního druhu. V Kolumbii roste druh, jehož kořen prý má moc zúrodňující.

Obojan (Codiaeum) [kodieum], a sice peřestý (C. chrysosticon) [Codiaeum variegatum], keř 1-1189; mt. vysoký, jenž v stáří podobá se stromu (oleandru) a má kůru žlutavě hnědou. Listy má skvrnaté, starší zelené, mladé ryzé, tak že vypadá jako by poset byl zlatým kvítím; květy má drobné, bělavé; roste na Molukách, v Indii a Japonsku. Jsou odrůdy s listím černým a červeným, peřestým. Kořen i kůra mají ostrou šťávu a potřebují se k napravení nepravidelného zažívání, proti kolikám, k puzení potu z těla; zevně na lázně se užívají. Listí má chladící moc.

Obpupoš (Mucuna) roste v Americe, má lodyhu keřovitou, květ bělavý neb žlutavý s červeným okrajem, slupky chlupaté, jež s medem neb jinou hustou šťávou smíchány, jsou dobrým prostředkem proti červům.

Obšarka (Rottlera) [Mallotus], strom štíhlý, vysoký 20-30'; květy drobné, zelenavé, roste v Indii vých. Tobolky jsou moukou červenou poprášeny, kterou se barví na šarlatovo, jakož i kořenem, který se též přikládá na rány a zhmožděniny; listy smrduté a ovoce potřebují se též za lék proti hadímu uštknutí.

Ocún (Colchicum autumnale) [ocún jesenní]kvete na podzim, lodyha s listy a plody vynikají teprv příštím jarem. Květy růžové jsou značně veliké. Roste na lukách, jest však jedovatý, pročež dobytek se ho nedotkne.

Kořen jest cibule, jež obsahuje hořkou látku; cibule a semeno v dávce větší usmrcují; v menší pak sílí kůži a střeva; žene na moč; užívá se též proti tasemnici, příjici. Nejvíce se užívá tinktura. Semeno se utluče a močí v teple v líhu; po několika dnech se to slije. Dává se k zmírnění prudkých bolestí, při prudké dně, vodnatelnosti, při chorobě ledvin. Kořen lisuje se také a šťáva smíchá se s lihem, což užívá se po 10-20 kapkách večer a ráno. Proti vodnatelnosti jest dobrý med ocúnový; proti dně víno ocúnové, upravené z kořene krájeného, jenž se nechá 7 dní ve víně (malaga) močiti. Ve zvěroléčitelství hodí se ocún proti vodnatosti, hostci, zánětům prudkým a zvláště očním. Kořene aneb semene dává se koním a skotu 4-8 gr., ovcím a prasatům 0,06 až 1,25, psům v lektvaři neb odvaru, tento se 60-100 částěmi vody, samoten nebo ve smíšenině sanytru, vinního kamene, bezu, lékořice a j. Také tinktura se užívá.

Odkalič (Ignatia), a sice hořký (I. amara) [Strychnos ignatii, kulčiba], strom rostoucí na ostrovech Filipínských a v Indii východní; semena, boby sv. Ignacia, jsou hořké a potřebují se jako vraní oka zvláště proti padoucnici.

V homoeopathii vážena jest tinktura, jež potřebuje se proti různým neduhům, křečím, zimnicím, hysterii, hostci, rýmě, při nepravidelné čmýře a opruzelosti dítek.

Ohnice (Raphanus raphanistrum) [ředkev ohnice, ohnice obecná], známá plevel v obilí; jest to rostlina roční, má lodyhy rovné, dosti vysoké (na půl metru) větevnaté a kvítek žlutý, vůbec známý; kvete od května po celé léto. Zvláště v květnu a červnu podobají se mnohá pole, kde roste hojně, polím, na nichž pěstuje se řepka, které se ohnice značně podobá. Máť též takové skoro lusky, jen že menší, a semeno. Toto potřebuje se jako hořčice, jenom že má účinek slabší. Užívá se při zašlemování dýchadel a trávidel. Žene na moč a potřebuje se často proti vodnatelnosti. Velmi dobře působí proti pihám; rozřeže se, posype solí; odvarem pak natřou se pihy.

Okecek (Bocconia) [llora-sangre, Bocconia arborea], keř v Americe rostoucí, jehož nať chová v sobě žlutou šťávu; potřebuje se proti vodnatelnosti, blednici, červům a j. Šťáva užívá se proti starým vředům, otokům; kořen za obkladek na rány, když se tvoří tak zvané vojanské maso.

Okurka (Cucumis sativa), známá vůbec rostlina. Salát okurkový nesnadno se zažívá; způsobuje kyseliny a nadýmání. Menší okurky upravují se rozličným způsobem; nakládají se v octě neb se solí. Solené okurky ztráví se snáze, ale neradno jich mnoho požívati. Po jich požití objevuje se často průjem. Vůbec požívání jich radno pouze lidem, kteří mají dobrý žaludek. Odvarem semene se čistí kůže (umývá).

Olejnice (Elaeis), a sice obecná (E. guineensis) [palma olejná]. Kmen 30 st. vysoký, 1 st. tlustý, kostrbatý, lístky mečovité, ostré, řapíky tuhé, podlístky na 4' nahé; květy zvláště za času večerního rozšiřují zápach příjemný; ovoce větší vejce holubího, červeně peřesté, na olej hojné. Roste v Guinei; z dužniny ovoce toho dobývá se olej či máslo galamské, které se potřebuje na jídla i k pálení a mazání těla.

Z jádra upravují masť proti hostci.

Oliva evropská (Olea europaea) jest nízký strom; malé bělavé květy vynikají v latách; plod jest vejčitá peckovice, zvící slívy. Roste původně v Palestině; sází se však v zemích okolo středozemního moře i v teplejší Americe.

Z plodů dobývá se olej k maštění (provancový) neb k svítění. Čistý olej ten jest zřídka k dostání; bývá smíchán s olejem ořechovým neb makovým. Užívá se v lékařství zhusta a sice vně i uvnitř, ve všech případech, kde oleje jsou užitečny. Uvnitř radí se proti zánětům střev, dně a otrávení. Mazání olejem tím radí se při úbytích, krticích, vodnatelnosti, souchotích, při zánětech kožních, bodnutí od včel neb uštknutí hadím, při spáleninách a zvláště proti nákaze moru. Uvnitř dává se po 1-2 uncích.

Ve zvěroléčitelství užívá se oleje olivového velmi zhusta, zvláště proti zánětu střev u koní, zároveň s tekutinami slizovitými proti kolice přežívavců, křečovitému kašli psů (půl neb lžíci).

Jestliže telata neb jehňata mají houby v ústech, dává se s užitkem dvakrát denně malá lžička oleje dřevěného; při zánětu ušním, je-li spojen s bolestí, způsobí několik kapek dřevěného oleje ulehčení, třeba ne skutečné vyléčení. Také mírní bolest při ranách, uštknutí hadím nebo od hmyzu; v mnohých krajinách potřebuje se k maštění pokrmů.

Olše (Alnus), a sice lepkavá (A. glutinosa), známý keř či strom s hnědou, v stáří černou kůrou, má tvrdé dříví. Jehnědy květní rozvíjejí se dříve nežli listy; prášníkové jsou několik palců dlouhé; jehnědy pestíkové jsou jen málo čárek dlouhé; z nich vyvinují se šišky. Roste nejvíce v místech vlhkých. Kůra obsahuje barvivo, a proto se také potřebuje k barvení.

Rovněž má moc léčivou, a v zimnici koná služby podobné jako china.

Oman (Junta) [Inula] roste všude, vyjma příliš tučnou půdu. Kořen dobývá se v březnu nebo říjnu; obsahuje inulin, podobný škrobu. Kořen ten patří mezi léky; užívá se ho v nemocích prsních, při katarrhu střev, vodnatelnosti, žloutence a blednici; též proti dně a vyraženinám.

V případu tomto natrou se vředy večer mastí z kořene omanového, a ráno se pije odvar kořene toho. Užívá se ho též co prášku.

Připravuje se také odvar z kořene toho s vínem, lekořicí a citronovou kůrou, pod jménem vína omanového. To se dá na podzim do sudů, v nichž jsou na dně hrozny vinní, a nechá ve sklepě. V únoru se stočí a pije se co lék sílící žaludek, podporující čmýru a vyměšování hlenu.

Domácí prostředek z kořene toho upraví se takto: Rozkrájený kořen vaří se asi 5­10 minut ve vodě, pak se vyndá, dá do cukru a svaří hustě, načež přidá se trochu růžové vody.

Masť alantová shotoví se takto: Svaří se 6 uncí kořene v 12 uncích vody, procedí se to a přidá se 4 unce sádla nebo másla.

Tinktura upraví se takto: asi 2 unce kořene močí se v lib. líhu; lze přidati i jiné věci, jako lekořici, anýz, koriandr, hrozinky atd.

Oman užívá se při léčení zvířat proti špatnému zažívání, zimnici, katarrhu a záškrtu, avšak zánět má býti chronickým. Totéž má platnost o zánětu očním a o tak zvaném čivovém zánětu prsním. Rovněž užívá se kořenu proti chronickému kašli, dýchavičnosti, vzniklé z ochablosti ústrojí dýchacího, též proti vodnatosti, otokům, jež vznikly ze slabosti a špatného krmení, proti červu a zastaralým vyraženinám. Dává se koním 15-45 gr., skotu 30-90 gr., ovcím a prasatům 4-12 gr., psům 0,5-4 gr. najednou nebo ve lhůtách 4-5 hodin. Může se dáti odvar neb jakýkoli jiný lék z byliny té upravený. Někdy postačí oman samoten, časem, má-li se mírniti jeho účinek dráždivý neb výměty rozřediti, přidá se vinní kámen, pro dávení, čpavek, sůl, síra a j. V nemocích chronických, jest-li zažívání porušeno, sloučí se s látkami hořkými, jako jsou: síra, jalovec, terpentýn a jiné podobné léky.

Oměj pravý (šalamúnek, Aconitum) má jednoduchou, 1-3 st. vysokou lodyhu, lesklé, tmavozelené, rozstřihané listy, na konci hrozen tmavofialových květů. Patří mezi jodové rostliny; roste na Alpách, Krkonoších a vůbec na vyšších horách.

Listí potřebuje se proti dně a ochrnutí; kořen, ač má větší moc, užívá se méně. Oměj prospívá při zánětech, a sice tinktura shotovená takto: Nať lisuje se v čase, kdy rostlina kvete; šťáva pak smíchá se s vínem a nechá 12 dní na teplém místě, pak se slije. Užívá se jí proti dně, závrati, bolení hlavy, chrlení krve, kašli, záškrtu, zánětu očí, měchýře.

Oměj jest prudkým jedem pro psy, lišky, kočky, vlky a jiná zvířata. Ve zvěroléčitelství užívá se ho s prospěchem proti hostci, zánětům (zvláště očí), uvnitř i zevně. Koním a skotu dává se kořene 0,4-3,2 gr. Tinktura po 20 kapkách dává se uvnitř proti zimnici a zánětům, proti psince (u psů), kolice (po 10 kapk.).

Také proti závrati, krvácení, při zánětu plic, střev, ledvin, očí, proti hostci, kolice a j.

Připomenouti dlužno, že listy pravého oměje mají nejlepší účinek. Z různých druhů oměje upravuje se lučební zásada (basis, sadna, C30H47NO71), která jest prášek bez barvy a vůně, chuti silné, hořké, a rozpouští se špatně ve vodě studené, snáze v horké a nejlépe v tresti. Jest to prudký jed, užívá se proti hostci v kloubech a bolestem čivním. Zásada tato slove akonitin.

Opíhled (Mimusops), strom to vysoký a tlustý. Kůra obsahuje mnoho mléka. Roste v Indii východní. Kvete celý rok. Květy rozvíjejí se pouze večer a ráno spadávají. Z květů táhnou vodu voňavou; kořen a kůra poskytují kloktadlo. Z květů upravují růžovou vodu, listí léčí bolesti hlavy. Ještě jiné druhy rostou v oněch krajinách, jichž ovoce se požívá - dříví pak se potřebuje rozličně.

Oreláník (Bixa) [oreláník barvířský, Bixa orellana] roste jako strom v Americe u vod; dosáhne výše 20-30 stop. Kmen má kůru hnědou, větve mladé červeně tečkované; květy bledočervené a velké jako planá růže. Semeno má chuť kořennou, hořkou a radí se za prostředek, jenž podporuje zažívání; také se dává často za koření do jídel.

Orlíček (Aquilegia vulg.). Známá rostlina, jež patří mezi pryskyřníkovité a dosáhne výšky ½-1 m. Nalézá se v lesích a jest rostlina vytrvalá. Odvar semene užívá se při žloutence, zácpě u dítek; čistí žaludek, hojí vředy a vyraženiny; totéž o celé rostlině platí. Tlučené símě mírní prý bolesti porodní; též dítkám, jež mají neštovice, dává se s prospěchem.

Vodička (šťáva) z této rostliny působí dobře proti nahromadění žluči v žaludku a proti vředům. - Semena 4 gr. utlučeného a smíchaného s máslem a 25 kapkami oleje kamenného, účinkuje velmi dobře u dobytka proti nebezpečnému nadmutí.

Orobinec (Typha). Rozeznávají se dva druhy: Širolistý a úzkolistý.

Oba rostou ve vodách stojatých a řekách Evropy a Ameriky. Kořen jest bohatý na škrob a má moc čistící krev a vyhánějící moč z těla.

Také proti úplavici neb vředům ústním se potřebuje.

Mladistvé kořeny a pazourky s octem a solí jedí jako salát. Pel potřebuje se v lékárnách místo prášku plavuňového. Chlupy květové potřebují se k vycpávání polštářů, do peřin a k ovazování oznobenin.

Orsej (Ficaria) [orsej jarní, Ficaria verna] roste v Evropě na lukách, v zahradách, v lesích, v místech vlhkých a stinných. Kořen záleží z několika bobulí nestejných. Má chuť ostrou, zvláště v čas květu. Z jara dává se listí do polévky.

Ořešák (vlašský ořech, Juglans) [ořešák královský, vlašský ořech, Juglans regia], silný strom, pocházející z Persie; ovoce má příjemnou chuť a s chlebem i solí požívané jest záživné a zdravé. Mnoho ořechů požívati není radno; staré ořechy zažijou se nesnadno. Z ořechů těch lze upraviti mléko, které jest lepší mandlového. Listy ořechové, mající zápach silný, radí se proti krticím, a sice buď odvar listů, nebo výtažek. Zevně dává se odvar za obkladek, koupel, neb se potřebuje k umývání.

Zvěrolékař užívá listí a slupek vůbec tam, kde vhodný jsou léky hořké, zvláště proti škrkavkám. Dává se koním a skotu 60-120, ovcím 15-30, psům 1-4 gr. denně 2-3krát, nejlépe jako odvar. Zevně se tentýž potřebuje proti chronickým neduhům kožním, zhmožděninám a vředům.

Odvar ze slupek se užívá k omývání, by se zahnaly vši a blechy a zvířata se chránila před hmyzem.

Oskeruše (Sorbus) [jeřáb oskeruše, Sorbus domestica] roste v lesnatých pohořích evropských jako keř nebo strom. Kvete v květnu; má ovoce červené, vejcovité, které jest z počátku trpké, ale když je mráz přejde, nabude chuti a stává se jedlým. Ovoce to potřebuje se proti neduhům prsním, průjemům, katarrhům. V některých krajinách upravují z něho nápoj - vínu neb kořalce podobný. Ve zvěrolékařství používá se silného odvaru toho ovoce v dávkách hojných jako bezpečného léku proti spráchnilce skotu. Tvrdé dřevo hodí se na práce tokařské; kůra k strojení kůží. Rozeznává se několik druhů. Jeden z nich jest vůbec zvaný řeřáb - též jeřábek zvaný.

Osladič obecný (Polipodium vulgare) má plazivý oddenek, z něhož vyrůstá několik až na 1 st. dlouhých listů, nesoucích nepřikryté kupky či plodní hromádky. Nalézá se v lesnatých horských krajinách na půdě mechem porostlé. Kořen užívá se za lék a sice proti kašli, při souchotinách počínajících, kdežto se dává užívati odvar.

Oslep (Excoecaria) a sice obecný, jest strom nepatrný, má listy hruškovým podobné. Roste v Indii, na Ceylonu, kvete v září až do únoru. Obsahuje ostrou šťávu mléčnatou, jedovatou. Když náhodou kapka toho mléka přijde do očí, způsobí zánět ba i slepotu.

Ve dřevě obsažen druh pryskyřice, černé, olejnaté; hoří a voní benzoem; potřebuje se za kadidlo. Mléko užívá se za lék počišťující; olej dává se zevně na rány a vyraženiny. Z větví a kořenů dělají se párátka, kterými se dráždí dásně a tak zahání rheumatické bolení zubů.

V krajině malabarské roste zvláštní druh této rostliny, jehož mléka se užívá proti vodnatelnosti, z listí upravuje se koupel proti dně; také se vodou z něho umývají vředy, zvláště zastaralé.

Oslí okurek (Momordica) [momordika, tykvor, karela, lufa, židovská jahoda, hořká okurka] roste v zemích teplých a rozeznává se několik druhů. Obecný (M. balsamina) má ovoce červené, citronu podobné, jež puká na stranách. Olej olivový nalitý na toto ovoce užívá se proti spáleninám a oznobeninám, též za lék na bolavé bradavky prsní, na bakule při zlaté žíle. Listí má chuť hořkou a dává thé, jež užívá se při neduzích zmíněných. Jiný druh podobá se okurce a předešlému velice až na to, že má husté chlupy. Listí, jež má silnou vůni a hořkou chuť, slouží uvnitř proti kolice, škrkavkám, starému kašli, k povzbuzení čmýry, - zevně pak proti různým vyraženinám, též k čistění krve u šestinedělek; odvar listí, 8 gr. na ½ Itr. vody, zahání prý škrkavky. Jiný druh má ovoce zelenavé, eliptické, jehož semeno užívá se za lék, by moč se vypudila z těla. Semeno sušené rozetřené zove se elaterium, a bylo známo již starým.

Jest to výborný počišťující lék, jenž účinkuje výborně při vodnatelnosti. Kořen dává se na otoky a vyraženiny.

Jiný druh dává listí na thé proti kolice a škrkavkám a starému kašli.

Ovoce dává lék počišťující, což platí zvláště o druhu, jenž nalézá se v Indii východní.

Ostropestr (Silybum) [ostropestřec mariánský, Silybum marianum]roste na suchoparech a vůbec pustých místech v jižní Evropě, ač se pěstuje v zahradách také. Má lodyhu 5-6 st. vysokou; semeno olejnaté užívá se za lék proti neduhům prsním. Mladé listy se požívají.

Ostrožka (stračka polní, Delphinium consolida) [ostrožka stračka, Consolida regalis] roste na polích jako plevel. Včely navštěvují květy její. Listy a květy užívají se ku hnaní moči a vypuzení červů. Z květů upravuje se vodička na oči. Rozeznává se několik druhů. Jeden druh (Staphisagria) má semeno ostré a nepříjemně páchnoucí, z něhož se upravuje masť, kterou se zahání neřest. Také má moc počišťující a vyhání červy.

Ostružiny rostou na keři, jenž slove ostružinník (Rubus fruticosus) a má krátký, tlustý oddenek, z něhož přímé, oblé, dvouleté větve vyhánějí. V prvním roce nesou tyto lodyhy pouze listy; až druhým rokem vynikají z nich vrcholíky bílých květů. Plod, malina černá, jest z počátku červený, později pak zčerná. Roste v lesích, mýtinách, často hojně pospolu; pěstuje se také v zahradách. Jako maliny, tak i ostružiny mají vlastnosti léků a za ně se také užívají. Nezralé a sušené potřebují se proti průjemu, nať a listí se vaří a odvar potřebuje se za kloktadlo nebo proti průjemu a krvotoku. Kořen slouží za počišťující a na moč ženoucí prostředek.

Podobný jest ježinník (R. caesius), jehož plody nezralé a sušené slouží proti průjemu; kořen prý působí zvláště zdárně při průjemu. Listí, květ, ovoce užíti lze uvnitř i zevně jako odvar i obkladek, jenž mírní horkost. Proti vyraženinám a lišejům radí se pití thé z listí a mladé nati rostliny této, jež byla dříve k tomu cíli sušena. Každý večer se uvaří hrst toho v ½ litru vody, nechá se státi přes noc a vypije ráno. Šťáva ostružin, natíráme-li jí kůži, zahání vyraženiny a podobné ostrosti krve.

Ostřice obecná (ostrá, Carex acuta) dělá volné trsy; stébla přímá 1-3 st. vysoká, tupě trojhranná, lysá. Na vrcholku stébla stojí několik klasů; plody jsou malé čočkovité nažky.

Roste v bahnech a na mokrých lukách v mnohých odrůdách. Kvete v dubnu a květnu. Dělá s jinými druhy tak zvané kyselé louky, jejichž seno jest pro dobytek špatnou pící.

V lékařství užívá se kořene pod jménem sasaparily (nepravé). Jeden druh užívá se zhusta v lékařství, a sice kořen pode jménem rad. caricis arenariae.

Osucha (Herreria) [salsa] roste v lesích v Chilli; kvete v únoru a březnu. Obyvatelstvo tamější potřebuje kořen jako sasaparilu proti zastaralé příjici.

Otela (Damasonium), a sice srdcolistá (D. indicum) [Ottelia alismoides]. Kořen bambolovitý vypouští nahoru svazek listů srdčitých; mezi nimi vyniká stvol 2' vysoký, přímý, jednoduchý; roste ve vodách Indie vých. a v Egyptu. Z natě a z bobulí kořene připravuje se chladící masť které se s prospěchem užívá při neduzích očních.

Otočník vaniliový (Heliotropium peruvianum) [Heliotropium arborescens] roste v Peruvii; pro vůni oblíben chová se u nás v zahradách a za okny. Evropský (H. europaeum) roste v jižní Evropě, kvete v červenci a srpnu. Nať zahořklá potřebuje se proti raku a uštknutí štíra (škorpiona), též proti zlým vředům, na vypálení bradavic a vypuzení polypa nosního.

Oves (Avena), známý druh obilí. Zrní potřebuje se nejen za píci pro koně, nýbrž i v lékařství. Také lidé ho požívají - totiž mouku z něho - jakož i pivo se z něho vaří tu a tam. Mouka ovesná klade se za náplasť na vředy, jež léčí a rozhání, pročež hodí se velmi dobře proti fistulím (střílím).

Vařený hodně dlouho oves jako lázeň na nohy prospívá proti kašli a nastuzení. Oves se solí v pytlíčku zahřátý a na tělo položený zahání koliku, bolení v ledví a j. Odvar octa s ovsem teplý, vezme-li se do úst, zahání bolení zubů.

Ovlačeň (Bronenea) jest stromek, jenž kvete červeně a jest domovem v Kolumbii. Jeden druh, červený, nalézá se ve Venezuele, bývá strom až 5 mtr. vysoký, s korou šedivou. Květy stromu toho počítají se mezi léky obměkčující a počišťující; dávají se na antilských ostrovech šestinedělkám; také se připravuje z nich kloktadlo. Odvar listí stromu toho používá se při haemorrhoidech zevně i uvnitř.

Ovoce všeho druhu obsahuje rozličné kyseliny, slizy a pod. látky, jež mají účinek chladící neb jinak na ústrojí tělesné působí, a proto v lékařství ovoce jest důležitým činitelem.

Surové ovoce snese jen žaludek silný a zdravý, když spojeno zároveň pohybování. V žaludku slabém způsobí ovoce snadno kyseliny, nadýmání, a mnohé látky nezáživné, jež ten či onen druh ovoce chová v sobě, způsobují v těle obtíže. Lidé, kteří neodchýlili se, co se týká potravy, od přírody, a nejsou zvyklí na rozličné umělé a dráždící pokrmy, snesou arci ovoce bez velkých obtíží. Vařené nebo pečené ovoce nadýmá méně a vůbec nečiní obtíže takové jako surové.

Tak zvané kompoty, vařené to ovoce a připravené s cukrem neb jinak, jsou velmi zdravé a hodí i se pro slabší žaludek a nezpůsobují nadýmání. Kompoty z ovoce zralého, z jablek, z hrušek (ne však z nezralého angreštu), hodí se za občerstvení nemocným, a potřebí-li při tom ještě zvláštního dráždidla, lze je z části nebo zcela vařiti ve víně.

Ožanka (Teucrium), a sice česneková (T. scordium); celá rostlina zapáchá silně česnekem; chuť má hořkou; potřebuje se k vyhánění potu a hlíst; zevně k čistění vředů; může se jí též barviti na zeleno; krávy, které se jí nažraly, dávají prý mléko chuti česnekové.

Kočičí (T. marum). Kvete v červenci a srpnu. Má silný, kořenný zápach, jejž kočky velice milují, pročež koušou ji a válejí se po ní. Dříve potřebovala se zhusta v lékařství; obsahuje mnoho silice a dráždí; dává se do dryáku. Kalamandra (T. chamaedrys) roste na místech výslunných, kvete v červenci až do září. Má chuť kořennou, hořkou, obsahujíc etherický olej a tříslovinu. Užívá se proti dně, zimnici a zašlemování.

Jsou ještě jiné druhy, které se potřebují tímže způsobem.

Přidat komentář