Vytisknout
Kategorie: Český herbář z roku 1899
Zobrazeno: 2552

Sadec (Eupatorium) [sadec konopáč, Eupatorium cannabinum] roste na vlhkých místech, má lodyhu 4-5 st. vysokou; květy má červené, vonné. Má moc rozhánějící; větší dávka způsobuje dávení; též dává se za lék proti vodnatelnosti a k hnaní na moč.

Jest několik druhů, jež srovnávají se ve svých účincích.

Ságovník indický (Sagus Rumphii) [Metroxylon rumphii] jest strom, jenž počítá se mezi palmy, ač má krátký, ale tlustý kmen, jenž jest bílou, měkkou, moučnatou dření naplněn. Škrob této dřeni sušený nazývá se ságo vůbec. Odloupne se kůra, pak se dřeň vypere ve vodě, usuší a rozpustí a pak prosívá. Omylem považuje se bílé ságo za nejlepší; pravé ságo není tak bílé, jako ono, jež upravuje se z arrovrotu a dřeni keřů a stromů jiných. Bílé ságo, ovšem z falšovaných druhů to nejlepší, není průhledné jako pravé, a nenabubří v horké vodě jako pravé. Z ciziny dovážené ságo záleží z bobulí kořenů amerických keřů a stromů. Obyčejně jest ságo upraveno z bramborové škrobové mouky, jež suší se a hladí tak, že se pak ságu podobá, avšak rozetře se snadno mezi prsty, nebobtí v studené vodě, v horké pak se rozvaří. Pravé ságo jest průhledné, pružné, bez vůně; má přisládlou chuť, v studené vodě se nerozmočí a bobtí v horké. Také z mouky luštěnin upravuje se ságo, které vařením promění se v kaši, barví vodu a samo zbělí.

Hotoví se z něho koláče, kaše - u nás dává se do polévky; působí zácpu, a proto dává se při průjemu a po požití jedu. Jiných účinků léčebných od něho nelze očekávati.

Salát polní (Lactuca scariola) [locika kompasová, Lactuca serriola] nachází se na stráních kamenitých; páchne protivně. Ze šťávy upravuje se výtažek, jenž dává se proti zácpě a vodnatelnosti, též proti žloutence, zimnici a kolice. Požívá- li se delší čas, způsobí prý hojnou moč, pot i stolici. Zejména prý působí dobře proti prsním neduhům, poněvadž usnadňuje vyhazování hlenu.

Santal bílý (Santalum album), strom 3-4' tlustý, s korou hnědou, rozsedalou; listy kopinaté, lysé, 4" dlouhé, 3" široké; květy drobné; ořech vejcovitý. Roste v Indii vých. Dříví jeho, santalové přichází do obchodu; užívá se za kadidlo. Dříví žluté (santalové), působí na zažívací ústrojí, pobádajíc je k vyšší činnosti. Jiný druh, myrtolistý v Koromandlu a na Jávě; jeho dříví voní slaběji a nazývá se bílý santal.

Sapan (Caesalpinea), keře tlusté větším dílem, rostoucí v Indii a Americe v rozmanitých odrůdách. Na Molukách roste druh lezoucí, dlouhými větvemi a bodlinami (trsy) opatřený; má žlutý, libovonný květ, a kvete od dubna do června. Kořene užívá se jako léku ženoucího na moč, a též proti kamenu. Jiný druh, též v Indii (vých.) rostoucí, dává lék, a sice dřevo tak zvané sapan. - Bahamský sapan jest malý keř, trnitý, rostoucí na ostrovech bahamských; kůra jeho ostrá potřebuje se k vytažení pupenců.

Jirchářský sapan jest keř domácí v Indii (vých.), jehož ovoce užívá se za lék; sapan krásný jest pěkný stromek 4-5 m- vysoký, jenž v čas květu poskytuje pohled ku podivu krásný; kvete v máji až do srpna. Květy, mající chuť hořkou a nepříjemnou, jsou v Americe obyčejným lékem proti katarrhům plicním, souchotím, zimnicím; též pro pocení se jich užívá a proti vyraženinám. Dávka větší, listí a semeno pak ještě více počišťují, dráždí materník a mohou způsobiti potracení.

Sapě bulvatá (Phlomis tuberosa) [sápa hlíznatá, Phlomis tuberosa] roste na polích, zvláště v jižní Evropě. Užívá se proti úplavici. Bobule, jež vyvinují se na kořenu, chovají v sobě mnoho škroboviny. Na Ukrajině jedí vařené tyto hlízy, voda z nich užívá se k počištění, zpařenina z listů staví běhavku. Jiný druh (s. divizna) roste v Itálii, kvete v červenci a srpnu. Listy této rostliny potřebovaly se na spáleniny a vředy i nazývaly se šalvějí jerusalemskou.

Sarak (Chaetogastra) jest keř asi 1 m. vysoký; odvar rostliny té užívá se při zastavení moče; vůbec při vadách moče; také prý působí prospěšně proti kamenu.

Saryk (Corypha) [talipot], a sice obecný (C. umbraculifera), bývá starý 30-40 roků, má kmen 60-70 st. vysoký, listy 20 stop dlouhé a 15 st. široké. Roste v Indii vých. Šťáva ovoce způsobuje dávení a dává se pro ně v případech uštknutí hadího. Kořínky jemné používají se na Jávě proti průjemu. Listy potřebují se tam jako papír a píše se na nich železným písadlem. Ovoce bývá v 14 měsících zralé a na jednom stromě nachází se ho třeba 20.000 kusů. Šťáva z kůry prý vyhání plod.

Ze dřeně dělá se špatné ságo.

Okrouhlolistý (C. rotundifolia), kmen předešlého štíhlejší, na 40 st. vysoký; roste v písčité půdě na Molukách.

Indové potřebují listy jako záclony a stínidla; jako papír k zaobalování zboží, za nádoby na vodu. Dřeň dává dosti dobré ságo. Dřevo tvrdé přijímá pěkný lesk a potřebuje se k rozličným věcím.

Voskonosný (C. cerifera) [Saribus rotundifolius]. Kmen 30 st. vysoký; listy 6' dlouhé, vějířovité. Roste v Brasilii. Ovoce upravuje se za pokrm. Dřeň stromů mladých dává mouku. Z listí prýští se jakýsi vosk, jenž má příjemnou vůni. Hodí se na svíce, zvláště smíchaný s voskem obyčejným. Ovoce má sladkou dužninu; dobytek je rád žere, jakož i listí - není-li jiné píce.

Sasám (Sesamum) [sezam indický, Sesamum indicum], bílý má lodyhu přímou, 2-3 st. vysokou, čtyřhrannou, listy ostré, zakončité, květy bílé; semena drobná, lesklá. Roste v Indii vých., v Číně, v Japanu a v Americe. Ze semena se lisuje olej, který se potřebuje za mazání při rozličných bolestech. Černý roste v Egyptu a Indii, semeno jest méně olejnaté než u předešlého; olej potřebuje se tímže způsobem, jakož i v lékařství na otoky, zapáleniny a vyraženiny. Též nať užívá se za prostředek sliznatý.

Sasanka (Zavilec, Anemone) patří mezi pryskyřníkovité, a počítá se několik druhů. Roste v lesích, kvete v dubnu a květnu.

Přičítá se rostlině té dobrý účinek při ochablosti zraku, při ochrnutí, záduše, a vůbec při neduzích hostečných.

Obsahuje jakousi silici, kafr, která má vlastnosti jedovaté. Také radí se proti chronickým vyraženinám, proti zastaralé příjici a záduše. Užívá se jako prášek 2-5 gr. nebo odvar 1-2 dr. k umývání při vředech, vyraženinách - též výtažek.

Nyní pouze tinktura se shotovuje z čerstvé rostliny, zvláště z kořene. Listí sasanky užívá se v následujících nemocích zvířat domácích: při zánětu očí spojeném s hojným slzením, při závrati; proti neduhům ústrojů zažívacích, nadýmání a průjemu, proti ozhřivce koní, proti katarrhu plic, proti nemocím, jež následují porod a pod.

Saturej (čibr, Satureya hortensis) [saturejka zahradní, Satureja hortensis] roste vůbec v našich zahradách. Lodyhu má asi na 1 st. vysokou, větevnatou, dřevnatou, malé špičaté listy a modré květy.

Celá rostlina má zvláštní vůni. V lékařství potřebuje se málo - tím více však v kuchyni.

Sazaník (Calycanthus) [sazaník květnatý, Calycanthus floridus] jest malý keř, rostoucí v severní Americe; má velké červené květy. Kůra tohoto keře užívá se co lék sílící.

Sedoulek (Ophiopogon) [sedoulek japonský, Ophiopogon japonicus], a sice hroznatý, roste na Japanu. Kořen zadělává se do cukru, načež užívá se za sálep.

Též se dává proti úplavici, proti prsním neduhům, proti nemocím zažívacího ústrojí a j.

Sehnutka (Serapias) [serapie] roste na kopcích vápenných v jižní Evropě, kvete v červenci a srpnu. Nať hořká považována za lék proti vodnatosti a neduhům jaterním. Jeden druh má kořen, jenž vytrvá několik roků, má cibuli vláknitou.

Sena (Senes, Folia sennae) [kasie pravá, Cassia senna], listy rostliny keřovité, jež roste v Egyptě a v Arábii. Listy jsou vejčité, žlutozelené, mají odporný zápach i chuť. Obsahuje zvláštní látku, jež se rozpouští ve vodě a líhu. Uvnitř působí zvolna, avšak jistě, snadno však vzbudí bolesti. Užívá se k počištění v jistých nemocích, ale nesmí panovati zánět střevní, aniž přílišná podrážděnost žaludku. Obyčejně přidává se odvar.

Studený výtažek obdržíme, když listy po 6-8 hodin močíme v studené vodě. Nyní obyčejný jest vůbec tak zvaný vídeňský nápoj (purganz), odvar to senesu smíšený s manou. Syrup ze seny a many také se často potřebuje; tinktura pak užívá se velmi zřídka.

Sevlak (Sium) [sevlák potoční, sevlák zeleninový, Sium latifolium] patří mezi rostliny okoličnaté, roste u nás v příkopech, u rybníků, močálů a j., má lodyhu 3-4 st. vysokou, větevnatou, listy zpeřené, květy bílé. Kořen i nať rostliny té škodí lidem i zvířatům. - Jeden druh, sevlak cukrový pěstuje se v zahradách pro užitek, jejž poskytuje kořen jeho. Kořen ten má chuť sladkou, slabě aromatickou a dává výbornou zeleninu; také lze z něho připraviti cukr a pálenku.

Silenka (Silene) roste v jižní Evropě, v lesích, na lukách, cestách a j. - zvláště v písčinách; kvete od června do srpna a požívá se mladá jako salát.

Nať potřebuje se proti růži.

Jiný druh (Otites) [silenka ušnice] sloužil dříve za lék proti vzteklině.

Silovoň (Dipteris) [Dipteryx odorata], strom rostoucí v lesích guyanských do výše 70-80 st., má hladkou, bělošedou kůru, červenomodré květy a hnědé semeno (tonka - tunkabona). Dává se jako dráždidlo do šňupavého tabáku, by nabyl příjemnější vůně.

Siso (Dalbergia) [Dalbergia sissoo] má květy zvonkovité; jest to keř nebo strom v Indii východní domácí. Ostré listy keře toho potřebují se na obkladky; semeno co prostředek počišťující.

Sítina obecná (Juncus communis) [sítina rozkladitá, Juncus effusus] má plazivý oddenek, z něhož vynikají lodyhy až 3 st. vysoké. Květy jsou hnědé, plod jest mnohosemenná tobolka. Roste v příkopech, na mokrých pastvách, u rybníků; kvete v červnu a červenci. Lodyhy potřebují se k pleteninám jemnějším.

Kořen prý má sílu ženoucí na moč.

Siťkovec (Daedalea) a sice poddoubník (D. quercina) [síťkovec dubový], houba rostoucí na kmenech dubových. Užívá se k zastavení krvotoku s prospěchem prý značným. Březovík (D. betulina) [lupeník březový, Lenzites betulina] podobá se předešlému, jest však menší a tenčí, bledý, páskovaný, plsťnatý, zeleně nabíhající.

Roste na kmenech březových, dubových a j., jest mnoholetý a potřebuje se jako předešlý.

Jiný opět druh, jenž má okraj žlutavý, koná tytéž služby.

Skila (Scilla) [ladoňka], cibule mořská, roste na břehu moře v Portugalsku, Španělsku, Sýrii, v severní Africe a jinde, u nás v sklenníku a v pokoji; listy vyrážejí teprv po květu.

Jedlá (S. esculenta) [Camassia scilloides, ladoník] roste v Americe severní, kde se požívá. Mimo ty jsou ještě jiné druhy.

Cibule ta přichází do obchodu bud čerstvá nebo sušená; obsahuje zvláštní hořkou látku, jež používá se v lékařství, poněvadž podněcuje činnost dýchadel i trávidel, zejména ledvin. Dává se jako prášek nebo pilule proti různým neduhům v životě, proti vodnatelnosti, obtížím při močení; zevně co rozhánějící prostředek, jakož i za kloktadlo se užívá.

V homoeopathii užívá se cibule té proti mnohým nemocím, jako jsou: kožní neduhy, vyraženiny, neduhy sliznic v ústech, hrtanu, střevech i močových ústrojích, průjem, vodnatelnost, časté močení, katarrh dýchadel, kašel, zánět pohrudnice, souchotě a j. Dává se 1-2 kapky v 1-3 rozředění 1-2krát denně. K úpravě tinktury berou se nejtučnější a nejbělejší listy, jež se rozkrájí a polijí lihem. Ve zvěrolékařství užívá se cibule té proti katarrhům, otokům zejména u psů a sice dávky 0,05-0,25 gr. několikrát denně jako lektvaře nebo pilule. Též proti kašli, zánětu pohrudnice, spojené s kašlem u koní dává se lék tento.

Skočec (Ricinus) [skočec obecný, Ricinus communis], rostlina mnoholetá, třeba 20-30 st. vysoká. Roste v Indii a sází se též v jižní Evropě. Jest několik odrůd. Obsahuje mléko méně leptavé než jiné. Semeno potřebuje se k počišťování, a dobývají z něho olej (Oleum Ricini); olej tento jest bledožlutý i bílý, bez vůně, mírné chuti, ale trochu odporné; v studenu se srazí a zkazí snadno na vzduchu. V líhu rozpustí se snadno. Čistý olej ten má sílu počišťovací větší nežli jiné oleje podobné, a malá dávka již způsobí stolici. Jest to prostředek domácí, který neškodí tak snadno a dává se tam, kde by jiné prostředky počišťovací dráždily, jako při zácpě, v haemorrhoidech, při kolice a podrážděnosti střev; u šestinedělek se užívá s prospěchem, a pro vyhnání tasemnice. Dětem dává se 2-10 gr., dospělým 15-30 gr. i více, a sice v mléce, neb se žloutkem, nebo s odvarem ovesným.

Ve zvěroléčitelství užívá se oleje ricinového rozličným způsobem. Působiť na sliznice zažívacích ústrojů, jež dráždí k činnosti, a tím napomáhá k počišťování, u psů pak způsobuje dávení. U větších zvířat potřebí dávky větší, a poněvadž lék ten jest drahý, užívá se ho zřídka; pouze psům a prasatům se dává. Hodí se proti zácpě, kolice, zánětu pobřišnice, dělohy, ledvin, měchýře, kýle a jiným ránám. Dává se koním a skotu 250-1000 gr. U hříběte docílen účinek 64 gr. Pro ovce a kozy postačí 64-150 gr., psům 30-60 gr. Dává se olej samoten nebo smíšen s odvarem nějakým slizovitým, na př. s arabským klím a sice během 24 hodin jednou, nejvýše dvakrát.

Skořicovník (Cinnamomum) roste v Indii co strom až na 25 st. vysoký. Kůra jeho tenká jest známé vůbec koření (skořice). Do obchodu přichází sice několik druhů, avšak nejlepší skořice jest cejlonská a javanská. Dobrá skořice musí býti tenká, pružná, žlutočervená, vonná, kořenná. Působí na žaludek, čivy, na krev a na materník. Osoby krevnaté nesnesou ji tak snadno. Potřebuje se k sílení žaludku, proti nadýmání, dávení a pod., proti krvotoku, a působí vůbec prospěšně na slabé tělo. Dává se jako voda skořicová, třeba smíchaná s jinými. Také s líhem se může upraviti; dále tinktura z 1 části skořice a 5 částí líhu, červená dává se při slabosti a krvácení matky. Proti čmýře užívá se skořice s muškátem ve víně neb žloutku, s kandisem a vařeným vínem, což smíchá se, nechá ustát a pak po lžíci se užívá.

Skřípina (Scirpus); rozeznává se několik druhů; jezerní (S. lacustris) [Schoenoplectus lacustris, skřípinec jezerní] má stébla až na 12 st. vysoká, nahoře klasem opatřená. Roste v močálech, v rybnících, bahnech a příkopech, kvete v červnu a červenci.

Kořen má chuť stahující a požívá se ho co prostředku, jenž žene na moč, dřeň pak přikládá se na spáleniny.

Jiné druhy jsou: lesní (S. silvaticus) [Scirpus sylvaticus, skřípina lesní] a dvojblizná (S. glaucus) [skřípinec Tabernaemontanův, skřípinec Tabernaemontanův ?], roste rovněž v místech vlhkých. Ze stébel plete se rohoží; vnitřní houbovitý díl potřebuje se na knoty do kahánců; kořen potřebuje se k puzení na moč.

V Číně roste zvláštní druh, jehož kořen též potřebuje se za lék.

Slad (Maltum) jest upravený zvláště ječmen (též pšenice), a sice tím, že zrna se navlaží vodou, až počnou klíčiti, což se však potlačí tím, že se suší na vzduchu, nebo v sušárně (sladovně). Slad užívá se obyčejně k vaření piva; v oboru lékařství potřebuje se na rozličné výtažky a koupele.

Sladový nápoj připravuje se z ½-1 lib. sladu, na který se vlije 6 Ib. vařící vody. Také 3-6 uncí sladu tlučeného vaří se se 6 lib. vody na polovic a přidá se cukr, víno a j.

Odvaru toho užívá se v zimnici, při úbytích, hnisání, zvláště ledvin, při neduzích ústrojů močových, při nemocích kožních, krticích; na lázně, které prospívají při všeobecné slabosti, kožních nemocích, ochrnutích, krticích (u dítek); bere se 3-6 Ib. sladu na jednu koupel.

Slanice (Salsola) [slanobýl] roste u moře a potřebuje se k dobývání salajky. Druh ten neb onen pěstuje se proto, jako: dlouholistá, jejíž mladistvá nať požívá se tu a onde v salátu. TIustolistá pěstuje se na pomoří španělském, kde vyrábějí z ní salajku španělskou (barilla). Bezlistá roste na předhoří Dobré Naděje; popel její s lojem skopovým dává výborné mýdlo.

Slanorožec (Salicornia) a sice zelinný (S. herbacea) [Salicornia europaea], kořen letní, jednoduchý, lodyha přímá, až 1 st. vysoká, lysá, květy jako šupiny vyhlížející. Roste na pomořích Evropy, Asie, Ameriky; kvete v srpnu a září. Větve mladé, v octě naložené přidávají se do salátu.

Dává též pěknou modrou barvu a potřebuje se za lék proti kurdějím a kožním nemocím.

Z popele připravuje se soda.

Křovitý (S. fruticosa) [Sarcocornia fruticosa], jest podobný předešlému, keř vysoký několik stop, přímý, větevnatý. Roste jako předešlý v těchže místech a pálí se, popel jeho pak obsahuje mnoho salajky.

Sléz lesní (Malva silvestris) má dlouhý, větvitý kořen, lodyhy 2-3 st. vysoké; květy namodralé. Roste podle cest, u plotů, na rumu a vůbec všude podle vesnic, a to v hojnosti; kvete od června do září. Rozeznává se kolik druhů. Užívá se proti zánětům; odvar slouží za kloktadlo. Rostlina celá, vařená v mléce poskytuje dobrý lék proti souchotím; syrup z ní upravený léčí úplavici a chrkání krve. Kořen potřebuje se jako ibišek.

Vůbec celá rostlina působí jako ibis, jenom slaběji; musí se jí užíti více; dává se asi půl unce se 16 uncemi vody. Zevně užívá se zvláště na klystýry, na obkladky, kloktadla; odvar slezový kape se též do očí při skvrnách na rohovce (bělmo).

Slezinník (Asplenium), a sice červený, roste na skalách a zdích v Evropě, Asii i Americe. Listy sliznaté, mírně svraskující, užívají se jako listy vlasu ženského.

Routička [Asplenium ruta-muraria,sleziník routička], roste tamže a způsobem též podobným se jí užívá, jako předešlého. Černý - o němž platí totéž. Blatní - roste v Evropě i v Americe; kořen sbírá se a užívá místo kapradí, ač nemá tutéž moc a sílu.

Slivouch (Flacourtia) roste v Indii východní; jest to velký strom; má kmen krátký, ovoce červené, jako švestky velké. Ovoce to může se jísti.

Slunečnice obecná (Helianthus annuus) má lodyhu 4-8 st. vysokou. Roste v Americe; u nás pěstuje se k vůli olejnatým plodům. Slunečnice hliznatá (Topinambur, H. tuberosus), má menší hlízy na kořenu, jež jako brambory možno jísti. Pochází z Brasilie a pěstuje se u nás v zahradách. Daří se v půdě jakékoli a rozmnožuje se velmi rychle.

Služkovec (Desmodium) [stužkovec] jest domovem v jižní Americe, má tlustý, větevnatý kořen, přímou větevnatou lodyhu. Odvar kořene požívá se za lék proti úplavici a krvotoku. - V Kolombii roste druh, jehož listí počišťuje silně a potřebuje se také k účelu tomu.

Smetanka (pampeliška; Taraxacum officinale) roste na lukách a v zahradách jako plevel. Obsahuje bílé, hořké mléko. Mladé listy jedí se jako salát. Kvete po celé léto.

Rostlina ta působí na plíce, játra, střeva i močové ústrojí; čistí krev, a má-li působiti, musí užívání trvati 3-4 neděle. Šťáva z rostliny vytlačí se každého dne a užívá se jí po 2 lžících, z lodyhy vymačkaná šťáva čistí zrak. Smetanky užívá se s nejlepším prospěchem proti kurdějím, hostci, jaterním neduhům a j.

Smil (Helichrysum) roste jako ozdobná květina v zahradách; jest domovem v Evropě a střední Asii, kde na půdách písčitých a v lesích jehličnatých kvete od července do září. Kořen jest přímý; lodyha bývá 15-20 palců vysoká.

Rostlina ta vložená do šatstva chrání je proti molům.

Květ užívá se proti zácpě, žloutence, červům, průjemu a úplavici.

Smldinec (Tamus) roste v Africe severní a v jižní Evropě. Slove též posed černý. Oddenek hlízovitý, asi co pěsť veliký; vypouští několik lodyh; listy řapíkaté, srdčité; květy zelenavě bílé, drobné.

Hlíza má chuť ostrou, hořkou. Přičítá se jí moc počišťovací; nastrouhanou přikládají na zhmožděniny. Rozstrouhané, vodou promyté hlízy dávají škrob. Na předhoří Dobré Naděje roste druh zvaný sloní noha.

Smldník (Peucedanum) roste v Evropě, kvete v červenci a srpnu. Kořen, páchnoucí odporně, potřebuje se za lék k vyhnání moče a potu. Též jako prášek se dává proti zimnici.

Ještě více druhů jest známo; jeden druh, mající lodyhu 3 st. vysokou a bílé květy, roste v lesích a na lukách; kvete v červenci a srpnu. Kořen obsahuje mléko, a vařen ve víně užívá se za domácí lék, jenž čistí prsa a zbavuje kašle.

Smrk (Pinus) [smrk ztepilý, Picea abies], lesní strom, 100-200 st. vysoký a na 3 st. tlustý, má kůru šedohnědou, drsnou. Dříví hodí se na stavbu a za palivo; mimo to dává mnoho pryskyřice (terpentýnové), kůry pak se používá v jirchářství. Kvete v květnu a červnu.

Nejčistší kusy pryskyřice dávají obyčejné kadidlo.

Z pryskyřice připravuje se smola, kterou potřebují obuvníci a provazníci. Z jehnědů mladých lisuje se olej.

Mladé šišky (šáchy), jehnědy, pouky z jara sebrané, mají silně pryskyřnatou vůni a hořkou chuť. Upotřebí se jako lék povzbuzující činnost sliznic a močových ústrojů zevně i uvnitř ve způsobě odvaru, proti špatnému zažívání, vodnatelnosti, hostci, příjici a svrabovitým vředům. V tom směru působí též koupele z těchto mladých pouků a jehličí připravené, zejména u dětí, které mají krtice, vyraženiny, úbytě a pod. Svaří se 500-1500 gr. jehličí v 2-3 Itr. vody, což přilije se do koupele as 26° R., v které nemocný potrvá z počátku 10 min., potom déle, avšak nikdy přes půl hodiny. Při tom lze užíti denně 2-3krát asi 4 kapky tinktury z jehličí upravené.

V homoopathii radí se tinktura z mláze uvnitř a k natírání kříže při krticích; zejména dětem.

Dehet pocházející z dřeva smrkového jest také lékem, bud zevně jako masť, nebo uvnitř jako pilule proti neduhům shora uvedeným, zejména proti vyraženinám.

Smrž (Morchella), a sice tlustonohá (M. crassipes). Houba ta roste z jara a v jeseni v lesích. Pospolitá (M. esculenta), 2-4 palce vysoká houba, roste zvláště v půdě písčité; jest šťavnatá, má příjemnou vůni i chuť. Špičatá (M. conica), potřebuje se jako předešlá, a tak rovněž i kadeřavá, podneslá i pýřitá.

Mimo tyto druhy jsou ještě jiné.

Houby ty vesměs požívají se a sice bud čerstvé nebo sušené.

Smuteň (Phyllanthus), má druhů několik; z těch jsou hlavnější: srpatá (Ph. falcatus) [Phyllanthus epiphyllanthus], keř 5-6 st. vysoký, lysý; roste na ostrovech bahamských, kvete v červenci až do prosince.

Obyvatelstvo domácí upotřebuje tuto rostlinu k puzení moče; krušinová (Ph. rhamnoides) [Breynia vitis-idaea]; kmen lysý, poněkud dřevnatý, roste v Indii východní, kvete v červenci a srpnu.

Potřebuje se tam ku hnaní na moč; z listí dělají se obkladky na otekliny a záněty; mnohokvětá (Ph. multiflorus), roste v Indii východní a kvete pořád; listí a kořen té rostliny upotřebují se zdárně proti neduhům měchýře; bílá (Ph. Niruri), má kořen bílý, lodyhu přímou, 2 st. vysokou, větevnatou, květy drobně bílé, roste v Indii a kvete pořád. Hořkého kořene užívají proti úplavici a žloutenici, nať žene na moč, hojí též rány a vředy, z nati dělá se nápoj lásky, větve dávají za uši, tvář otírají kaší z roztlučeného semene. Také proti neduhům ledviny, měchýře a proti křečím, též při nepravidelné čmýře užívá se nati rostliny této.

Ostatní druhy potřebují se vesměs za léky; v Americe rostoucí druh užívá se proti úplavici.

Snědek (Ornithogallum) roste po celé téměř Evropě na polích. Dříve potřeboval se kořen za lék.

Má chuť slizovitou, nasládlou; odvar z něho způsobuje dávení a radí se proti psotníku u dětí, a proti zlým vředům.

Snětourek (Sphacelaria), a sice chvoštišťový (S. scoparia), roste na skalách blíže moře severního; jiný druh, perovitý, roste rovněž hojně na severu v moři, obzvláště v zimě na kmenech a rostlinách. Potřebuje se v lékárně.

Sosna (borovice obecná, Pinus silvestris) [borovice lesní, Pinus sylvestris], strom 60-80 st. vysoký, s hnědočervenou, snadno sloupatelnou kůrou. Jehlice 2" dlouhé, stojí vždy po 2; prašné květy jsou na dolejšku nejmladších rostů, obsahujíce mnoho pylu; nachové jehnědy plodní stojí osamotnělé neb po 2-6; přeměňují se po kvetení v špičatě kuželovitou šišku. Borové lesy nalézáme v rovinách a nižších kopcovitých krajích s půdou písečnou. Naříznou-li se kmeny, prýští z nich pryskyřice, z níž dělá se terpentýnový olej, kalafuna, smůla, dehet a j. Kvete v dubnu a květnu. Po řídku stojící borovice neztloustne, ženouc příliš na větve.

Terpentýn užívá se zevně a časem též uvnitř. Na rány, aby hnisaly, na močové ústroje, při ochrnutí, spáleninách, omrzlinách, též na klystýr se používá. Kalafuna zastavuje krev - zalepí se jí rána; dehet dává se proti souchotím a kurdějím, hlístám a kožním neduhům.

Spálením zbytků nabude se kopt. Koupele a lázně z jehličí borového upraví se takto: 2-3 lib. jehličí svaří se v 2-3 lit. vody a vlije se do lázně teplé. Z počátku bere se málo jehličí, později se přidává; déle než půl hodiny nemá nemocný v lázni takové setrvati. Lázně ty prospívají při krticích, dně, hostci, křečích, lišejích, blednici a j.

Výpary lesů borových prospívají nemocným na plíce. Tinktura z borovic (mladých letorostů) dává se po 20-40 kapkách několikrát za den. Z letorostů a z jehličí lze lisovati olej a balsám; terpentýn dává se uvnitř proti škrkavkám, zvláště proti tasemnici, a sice 2-4 drachmy každou čtvrt hodiny; též při vodnatelnosti; při chorobách plicních, proti dně, hostci často prospívá. Zevně užívá se přečasto; zvláště při mrti, též při mnohých vředech.

Terpentýnová masť dává se na zastaralé hostečné bolesti, otekliny, omrzliny, při ochrnutí a mrti. 

Souliska (Trianthema) [trojkvětka] roste v Americe a kvete stále. Má chuť hořkou; užívá se proti slabosti.

Sporýš pospolitý (Verbena officinalis) [sporýš lékařský]. Kořen mnoholetý, lodyha vztyčená, 1-2 st. vysoká; květy malé, bledě červené; roste na rumištích, podle cest, plotů, zdí; kvete v červnu až do září.

Užívá se v lékařství; kořen ve víně vařený prospívá proti žloutence; nať ve víně vařená proti neduhům jater a ledvin.

Nať vařená ve vodě působí na čmýru. Natrou-li se odvarem tím spánky, zažene se bolení hlavy, také na lišeje, svrab a fíky působí.

Srdečník (Leonurus) obecný [srdečník obecný, buřina srdečník, Leonurus cardiaca], roste na rumištích, podle cest a plotů v celé Evropě; lodyhu má 2-3 st. vysokou, květ bledě nachový. Smrdí, chutná hořce; potřeboval se jindy v lékařství.

V Americe užívá se proti neduhům žaludečným, prsním a jiným.

Starček obecný (Senecio vulgaris) jest plevel, jenž se naskytuje všude a kvete po celý rok. Užívá se ho proti červům, žloutence, zácpě ledvin a k čistění krve; šťáva se vylisuje z rozmačkaných rostlin a užívá se denně 2krát po 4 - 6 It. Také na čmýru účinkuje. Jiné druhy vyznačují se rozmanitými vlastnostmi; jeden má květy jasně žluté.

Jiný druh má chuť odpornou, hořkou.

Na Alpách roste též jeden druh, jejž užívají tamější obyvatelé za lék proti dýchavičnosti.

Staviplav (Brucea), jest keř, který roste v teplých krajinách; ovoce jeho jsou obyčejně čtyry slívy; obyčejný staviplav jest keř podobný ořeší, roste v Abesinii, má kůru drsnou, žlutavou; kůry té a listí užívá se tam proti zimnici a zvláště proti úplavici. V Indii a na Molukách roste jiný druh, jenž vyznačuje se odporným zápachem a hořkou chutí; potřebuje se však za lék posilující a proti červům i úplavici. 

Střemcha obecná (Prunus padus), keř nebo strom, 20-30 st. vysoký; květy bílé, plod jest peckovice kulatá, černá, zvící hrachu. Roste v lesích, zvlášť u potůčků na břehách, též v zahradách.

Kůra žene na pot a moč; potřebuje se též proti hostci a vyraženinám.

Střemcha bobková (Prunus laurocerasus) [Prunus laurocerasus] roste v jižních krajinách. Má černé, třešním podobné ovoce. Z listí jejího připravuje se léčivá vodička. Obsahuje modřeťovou kyselinu, a jest velmi důležitým, často potřebovaným lékem; léčí podrážděnou míchu a čivy; ve větších dávkách způsobuje závrať i smrt. - Dává se obyčejně smíšena s jinými léky; sama o sobě co kapky (5 -15, 3-4krát za 24 hodin) při zácpě, čmýře špatné, bolestech čivních. Bez rady lékařské není radno užívati vody této.

Stružkovec (Hydrophyllum), a sice virginský, roste v Kanadě a Virginii; kanadský roste na místech stinných, vlhkých, v Americe severní.

Svařenina z nati a zvláště z kořene má se za jistý prostředek proti hadímu ušknutí.

Stukač (Hernandia), strom rostoucí v západní Indii. Kořen rozžvýkaný hojí prý rány od šípu. Zvařenina a semena počišťují dolem; též zatvrdliny břišní léčí.

Z kůry jednoho druhu teče lepkavá šťáva: jádra kaštanu podobná nejedí se surová: vařená nebo pečená požívají se. Zvařenina z kůry jest výborný lék proti úplavici.

Sturač (Styrax) [styrač], a sice pospolitý (St. officinalis), roste v Malé Asii a jižní Evropě; kvete v květnu a červnu. Z kůry stromu toho naříznuté prýští se v Sýrii a Palestině pryskyřice, jež slove storax neb styrax, též kadidlo černé; potřebuje se odedávna v lékařství. Užívá se též za kadidlo. Rozeznává se několik druhů; nejlepší jest zrnitý; nejšpatnější prachovitý. Benzoin, strom nevelký, roste na Molukách; z kůry jeho prýští balsam bílý, jenž zove se benzoe. Za rok vytěží se z jednoho stromu 3 Ib. pryskyřice; po 20. roce již dává jí málo, pročež se poráží a sází nové.

Známe též několik druhů benzoe; nejlepší jest zrnitý, pak mandlový. Potřebuje se v lékařství a za kadidlo.

Sucholec (Desmanthus), a sice obecný, má lodyhu více než 7 metrů vysokou, zohýbanou; roste v jižní Americe.

V Indii východní potřebuje se za lék, sílící žaludek, a ženoucí na moč - též za lék proti dně a zevně přikládá se na zanícené vředy.

Světlice (Carthamus) [světlice barvířská, Carthamus tinctorius] roste v Indii a Egyptě, ač se pěstuje také v Evropě. Ovoce potřebovalo se dříve za lék proti žloutenici, vodnatelnosti a šlemu.

Květy sušené jsou barvivem a slouží též k falšovaní šafránu. 

Světlík (Euphrasia) [světlík lékařský, Euphrasia rostkoviana] má tenký kořen vřetenovitý, rovný, kmen štíhlý, 9-15 ctm. vysoký, listy kulaté, téměř lesklé, květy bílé. Kvete od června do podzimku, má semeno malé, hnědé. Rostlina ta sbírá se v čas květu; má chuť slano-hořkou, stahující. Přičítá se jí prospěšný účinek při katarrhu sliznic, vůbec při kašli, chrapotu, bolení v uších a hlavě, závrati, zánětu očí. Užívá se šťáva, jež sílí a čistí oko. Zrak sílí se též, jestli rostlina sušená stluče se na prášek a toho se denně užívá 2 gramy ve vodě. Oční voda se upraví z 60 gramů vody světlíkové, 60 gr. vody růžové, 4 gr. prášku z aloe a 1,25 gr. cukru olověného. Promíchá se a denně večer několik kapek se pustí do očí; neb rozmačká se světlík a jitrocel, přidá 60 gramů vody feniklové a růžové, močí se to 2 dny a procedí; večer pak se pustí několik kapek do očí. Prášek se též dělá z 1 It. světlíku, ½ It. skořice, po 1 It. zázvoru bílého, kardamom, hrozinek, muškátu (květu), feniklu, 12 It. cukru; to se smíchá a vždy ráno se toho půl lžíce nasype na chleb ve víně omočený; sílí to zrak lidí starších. Též sílí paměť, žaludek, zahání závrať, žloutenku, kámen - užívá-li se denně 3-4 It. na lačný žaludek. Cukr světlíkový má týž účinek; denně ráno a večer užije-li se ho kousek jako muškátový ořech, působí proti žloutence.

Svicník obecný (Ceropegia candelabrum) roste v lesích malabarských jako keř, jenž pne se a otáčí na stromech; má listy řapíkaté, dole vykrojené, lysé, ploché; květy červené, bez vůně, semeno jest vlnaté.

Listí rostliny této přikládá se zevně co obkladek proti nadýmání a bolestem v údech.

Svízel siřišťový (Galium verum) má plazivý oddenek a přímé, 1-3 st. vysoké lodyhy. Listy čárkovité stojí po 6-12 v přeslenech; drobounké žluté květy v konečných hustých latách. Roste na suchých lukách a polních mezích; kvete od června do září. Jsou rozličné druhy.

Včely pilně navštěvují květ rostliny té, která jest výbornou pící pro dobytek, ač koním škodí. Slouží také k barvení na žluto, nať působí sražení mléka. Rostlina kvetouc potřebuje se proti padoucnici a jiným nemocím.

Svlačec polní (Convolvulus arvensis) má plazivý, provázkovitý oddenek a lodyhy položené, otáčivé na jiné rostliny se popínající. Listy řapíkaté jsou vejčité neb podlouhlé; květy ojedinělé, mají bílou neb růžovou zvonkovitou korunu.

Jest to plevel na polích a na suchých travnatých místech.

Kořene užívá se jako léku proti ránám; obsahuje pryskyřici, která způsobí ujímání v životě i stolici, zvláště smíchá-li se s arabským klím a dá se jí 10-12 gramů.

Svlačec uťatý (Convolvulus scamonia) [Convolvulus scammonia] roste v jižních a teplých krajinách. Šťáva kořenová, zhuštěná, dává lék silně počišťující. Nejlepší jest alpská v kusech šedivých, zápachu silného, chuti odporné; smyrenská jest špatnější. Nyní se vůbec za lék málo užívá; jindy potřeboval se proti vodnatelnosti, proti chorobám břišním, proti tasemnici, buď jako prášek, neb utlučen a smíšen s cukrem, mandlemi a žloutkem.

Svlačec pomoučený (C. Farinosus). Má lodyhu jakoby bílou moučkou poprášenou; květy růžové. Na Madeiře a Peloponesu.

Svlačec jívatý (C. cioparius) [Convolvulus scoparius?]. Na ostrovech kanárských. Od něho prý pochází dříví růžové, jež vydává vůni růžovou, která bývá silnější při strouhání.

Svlačec květný (C. floridus) na Tenerifu. Též od toho kře, nejkrásnějšího ze všech rodů toho pokolení pro množství květů, pochodí růžové dřevo.

Svlačec hliznatý (C. mammosus). V Indii východní, kdež pojídají bambuliny oloupané a vařené. Číňané dělají z nich mouku, jižto přidávají do pokrmů. Kaší z nich obkládají prsa, by mléko se rozhojnilo. Z lodyh shotovují vlákna a z těch tkají lesklé plátno.

Svlačec jedlý (C. edulis) [Ipomoea batatas, povíjnice jedlá] v Žaponsku, kde se sází a bobule jeho jedí. Květy jeho zřídka lze viděti. 

Syrupy [sirupy], cukrové šťávy, jsou to smíšeniny husté z cukru a šťáv té neb oné rostliny záležející. Mnohé z nich potřebuji se za léky. Hlavnější takové smíšeniny či syrupy jsou: Balšamový, 2 It. peruánského balšamu s 1 Ib. horké vody se smíchá a nechá státi několik hodin, pak se procedí, přidá se cukr, svaří se to a cedí opět. - Syrup z ostružin: Šťáva těchto zčistí se; pak se přidá 1 Ib. cukru - neb více, dle potřeby a libosti, svaří se to a procedí. - Citronový syrup : Šťáva z citronů se nechá učistit, přidá se na 1½ Ib. téže 3 Ib. cukru a svaří se to na řídkou jíchu. - Aibišový syrup : 4 It. kořene ibiškového spaří se horkou vodou (3 Ib.), procedí se to a přidá se cukr (4 Ib.). Malinový syrup: Lisují se maliny a šťáva se nechá státi a zčistiti; na 1¼ Ib. šťávy vezmou se 3 Ib. cukru, svaří se to a procedí horké. Rybízový syrup: Utluče se rybíz, vytlačí a šťáva ta nechá se zčistit; na 1 1/8 Ib. též přidá se 3 Ib. cukru. - Syrup z heřmánku: ¼ Ib. květu heřmánkového se spaří, procedí a přidá se 3 Ib. cukru; pak se to horké procedí skrze vlněnou látku. - Šafránový syrup: 1 It. šafránu, 1 Ib. franc. kořalky močí se spolu, a pak do 10 It. téže dá se 1½ Ib. cukru, potom se břečka ta procedí. - Syrup z fialek : ½ Ib. kvítků čistých spaří se v 2 Ib. vody, nechá se to 12 hodin státi, procedí pak, přidá se cukr, 3 Ib., a svaří se to na řídkou šťávu. - Skořicový syrup : Dva dny močí se 4 It. tlučené skořice v 1 Ib. vinní skořicové vody a 4 Itr. růžové vody; procedí se to, v 24 It. této tekutiny rozpustí se 1 ½ lb. cukru a pak se to opět procedí.