Vytisknout
Kategorie: Český herbář z roku 1899
Zobrazeno: 1958

Tabák obecný (Nicotiana tabacum) [tabák virginský] má přímou lodyhu, 4-6 st. vysokou, listy veliké, vejčité; květy bílé. Původně roste v Americe; nyní se pěstuje v Evropě hojně, - na př. v Uhrách a j. V Rakousku (Cislajtanii) nesmí se vůbec sázeti, poněvadž jest to monopol.

Myslí se, že Číňané potřebovali tabák k šňupání a kouření dříve, nežli Amerikáni, avšak tolik jisto, že Kolumbus přivezl první tabák z Kuby. Nejprve rozšířil se v Španělsku; francouzský vyslanec v Lisabonu, Nicot, ujal se vřele pěstování tabáku, jenž po něm dostal jméno latinské nicotiana. Potřeboval se nejprve jako bylina lékařská; později však se užíval nejvíce ke kouření. V Anglii rozšířil se zvyk kouření nejdříve a nejvíce, odkud pak po celé Evropě pomalu vešlo kouřem ve zvyk, až zobecnělo.

Rostlina ta obsahuje zvláštní látku jedovatou nikotin. Síla toho jest tak velká, že jedna kapka jest s to zabíti psa.

Nyní jest tabák denní potřebou bohatému i chudému; sňupeť neb kouří téměř každý mužský od 14. roku již, třeba škodil zdraví svému a vyhazoval peníze. Ba také se žvýká tabák.

Kouřením omámí se člověk nejvíce; šňupáním méně. Kuřák začátečník pocítí strach, ošklivost, omámení, dáví a třeba i dolem ho to prožene. Proti kožním nemocím užívá se odvar; voda z tabáku a masti potřebují se proti neřesti, vředům a oteklinám.

Též co kazijed působí proti otrávení houbami a utrejchem. Zevně za obkladky neb i co klystýr se užívá.

Zvěrolékař dává tabák uvnitř při špatném zažívání, proti zácpám, vodnatosti, křečím, kolice, nadýmání, při zastavení moči a sice větším zvířatům po 30-60 gr., menším rostlinožravým 1,826-7,5 gr., psům asi 1,5 gr. jako lektvař neb pilule o sobě neb ve smíšenině s nějakou solí, kalomelem a j. Zevně se užívá odvar na klystýry proti zácpě, křečím, nebo se vede kouř pomocí stříkačky do konečníku. Odvar dává se proti svrabu a jiným neduhům kožním. Tabák svaří se k tomu účelu ve vodě, neb v louhu, 1 část na 20 částí tekutiny, buď o sobě neb s jinými látkami, jako sublimat, draslo (potaš), játra sirková a j., k omývání. Odvar tabáku v octě potřebuje se k zahubení vší.

Šťáva z tabáku, jež nashromáždí se v dýmkách, účinkuje na menší zvířata domácí jakožto prudký jed.

Takara (Dianella) [tajara], rostlina to palmovitá, s kmenem zelnatým, větevnatým. Rozeznává se několik druhů a sice: obecná (D. ensifolia) roste na ostrovech Bourbonu a sv. Morice; odvar kořene užívá se s prospěchem proti zašlemování a močovým nesnázím; vonná (D. odorata) má lodyhu 2-3 dcm. vysokou, 1-1½ dcm. dlouhé listy; nalézá se v Indii vých. Z kořene se dělá odvar, jenž slouží proti bělotoku, slizotoku a žene prý na moč.

Tamarind (Tamarindus) [tamarind indický, Tamarindus indica] roste v Indii východní, Arábii a též v Indii západní, má ovoce, které se požívá; k nám dostane se dřeň z něho, jež chutná kysele a voní též jako víno kyselé; časem nalézá se v tom měď, jež pochází z kotlů, v nichž se dřeň ta vaří. V lékárnách se látka ta ještě čistí převařováním.

Za starých časů dávala se dřeň ta za občerstvující prostředek a počišťující; my pak dosud k těmže účelům ji potřebujem.

Vezme se 30-60 gr. dřeně, jež rozpustí se ve vodě neb vaří a spotřebuje za 24 hodin. Lékaři předpisují lék ten obyčejně ve spojení s jinými, na př. za počišťující s manou, heřmánkem; 30 gr. dřeně a 3 Ib. mléka dá syrovátku, jež po 2 až 3 Ib. pije se ve 24 hod.

Těhozev (Barosma) [Barosma betulina], jest keř 1-1½ mt. vysoký, přímý, holý; kvete v říjnu a v listopadu; všecky části mají příjemnou vůni i chuť; roste v jižních, teplých krajích. Listí užívá se jako léku proti křečím, hostci, též proti chorobám močového ústrojí.

Dává se prášek nebo výtažek; odvar působí slabě; tinktura záleží z 1 části listí na 6 částí líhu, ½-2 drachmy.

Rozeznává se. několik druhů této rostliny, a všech užívá se tímže spůsobem, jak udáno, a sice listí.

Teka holemá (Tectona grandis) [teka obrovská] jest jeden z největších stromů indských, má tvrdé dřevo, jež zapáchá a chutná hořce, tak že zahání špatný účinek škodlivých pokrmů a nápojů. Kvete pořád, zvláště v srpnu a září. Dříví hodí se na stavby; šťávou z listí barví se hedvábí a vlna. Odvar listů léčí choleru a syrup z nich houbu v ústech. Květ působí na moč, již zadržalou vyhání z těla. Kořen na prach utlučený čistí krev, květy s medem vařené užívají se proti vodnatelnosti, z plodů roztlučených dělají masť na lišeje.

Dříví prý má moc napraviti vodu zkaženou, pročež plavci tamější ji chovají toliko v nádobách z něho udělaných.

Terčovka podčerná (Parmelia saxatilis) náleží mezi lišejníky; roste na skalách a stromech u nás. Dobývá se z ní lakmus; barví též vlnu na černo. Terčovka strupatá (P. tartarea) roste nejhojněji v krajinách severních. Ve Švédsku dělají z ní barvu červenou; v Hollandsku připravují z ní lakmus.

Terčovka zdní (P. parietina) roste hojně po zdích a skalách, na plotech a dříví ležícím na povětří. Má chuť svraskavou a potřebovala se jindy za lék proti průjemu a úplavici, nebo místo chiny proti zimnici.

Tetlucha (Aethusa) [tetlucha kozí pysk, Aethusa cynapium] roste v Evropě střední v zahradách a na pustých místech; kvete v červenci a srpnu; semeno zraje v září. Kořen jest roční; lodyha 2-3 st. vysoká; květy bílé; ovoce kulaté. Vymění se často za petružel, od které se liší a rozezná snadno, když se rozetře, kdežto se prozradí zápachem česnekovým.

Tis (Taxus baccata), strom 20 -30 st. vysoký, roste v zahradách, sází se do živých plotů. Semeno má podlouhlé, vejčité, černavé a velmi tvrdé. Dříví tvrdé jest velmi vážené. - Všecky části stromu toho mají moc omamující, a proto co léku potřebí ho užíti s největší opatrností.

Z ovoce připravený syrup užívá se proti prsní chorobě; čerstvé letorostky proti břišním obtížím všeho druhu. Suší se v stínu; z půl litru připraví se šálek thé, jež vaří se asi 5 minut; musí vždy býti čerstvé.

Působí dobře při záškrtu a zapálení v krku, při čemž na prsa náplasť se položí. - Jahody slouží dobře slepicím.

Jindy dřevo užívalo se proti vzteklině. - Pro zvířata jest tis prudkým jedem.

Tlustice (Crassulla) jest bylina zelnatá, časem co keř rostoucí, s pěkným bílým, někdy růžovým květem. Druh jeden roste na předhoří Dobré Naděje a kvete v prosinci.

Odvar rostliny té s mlékem užívá se od tamějšího obyvatelstva proti průjemu.

Tlustoret ukousnutý (Sarischilos promorsum) [?]. Na stromech Indie vých., kvete v říjnu. Rostlina trvá dlouho; květy uříznuté drží dlouho, než uvadnou. Kořen potřebují proti vyraženinám, též k hnaní na pot; šťáva z nati počišťuje.

Tojest (Apocynum) [toješť, kendyr] roste v cizích krajích; rozeznává se několik druhů: Mucholapná (A. androscemiltolium), má lodyhu přímou, 2 st. vysokou, květy drobné, bílé, červené, čárkované. Roste v Kanadě a Virginii, kvete v červenci až do října. Chová se u nás také v zahradách.

Celá rostlina obsahuje bílé, ostré mléko; kořen léčí žaludek. Konopná (A. canadense) [Apocynum cannabinum], lodyhy přímé, 3 st. vysoké; listy kopinaté, na rubu plstnaté; roste tam co předešlá; adriatská (A. venetum), lodyhy 2 stopy vysoké, listy lysé, konečné; květy zvonkovité, červené nebo bílé; roste na ostrovech adriatských. Z lodyh jejich lze dobývati konopí.

Jedlá (A. reticulatum) [Parsonsia alboflavescens] roste v Indii východní. Mléko nalézá se v měchýřku; listí zmnožuje prý ženám mléko; kořen léčí prý zkažený žaludek. V květu rostliny té zamotají se mouchy a podobný hmyz, tak že uletět nemohou.

Tokozelka (Pontederia) [modráska], a) obecná; roste ve vodách Indie vých. Nať požívá lid i dobytek. Svěží jest prudká, a proto se vaří. Listy a kořen potřebují se za lék; kořen proti neduhům jater; kůra proti dušnosti. Šípovitá; roste také tam a potřebuje se jako předešlá.

Tolie bahenní (Parnassia palustris) roste na vlhkých místech; kvete v červenci a srpnu, má několik lodyh 6-10 palců vysokých; květy bílé. Listy suší se v stínu; na šálek thé vezme se jich 1 lot. Jest to dobrý prostředek domácí při obtížích žaludku a když pálí žáha.

Listí čerstvé rozmačkané, nebo prášek z usušeného léčí rány všeho druhu. Dříve však musí rána býti vymyta vínem.

Tolita (Cynanchum) [Vincetoxicum], a sice monspelská (C. monspeliacum) [Cynanchum acutum], roste na jižním pomoří evropském, obsahuje mléko prudké, jež násilně počišťuje. Šťáva ta smíšená s jinými zove se seamonium. Jiný druh jest pospolitá (C. vincetoxium) [Vincetoxicum hirundinaria], roste na skalách po celé téměř Evropě; kvete v červenci až do září. Kořen čerstvý má silný, nepříjemný zápach a chuť zasládlou, nahořklou, působí dávení, žene na pot a na moč; potřebuje se proti vodnatelnosti, vředům a hadímu uštknutí.

Nať má v sobě mnoho mléka. Olivolistá (C. oleofolium), keř přímý, roste v Egyptu a Nubii; drobné listí míchá se mezi sennes a počišťuje násilně.

Tomel (Diospyros), a sice obecný (D. lulus), strom 30 stop vysoký, roste v Africe severní; sází se i v jižní Evropě; ovoce se jí a dělá se z něho víno; dříví potřebuje se v lékařství; virginský (D. virginiana), roste v Americe na místech vlhkých. Kůra, z níž klí vytéká, má hořkou chuť, užívá se proti zimnici, úplavici a krvotoku. Též odvar z listí koná tytéž služby.

Jsou ještě jiné druhy, jež mají léčivou moc - ve východní Indii roste druh, jehož kůra užívá se proti úplavici.

V Malabarsku rostoucí druh má kůru, jež proti zimnici a hryzení se užívá; olej ze semena vytlačený slouží za lék počišťující.

Tomka vonná (Anthoxanthum odoratum) roste na lukách; skot, brav i koně ji žerou. Ovce požívání téže chrání proti neštovicím. Včely ji rády navštěvují. Zasluhovala by většího rozšíření.

Topol vlaský (Populus pyramidalis) [Populus nigra, topol černý], strom 80-100 stop vysoký, jehlancovitý. Roste u nás podle silnic v stromořadí, a dostal se k nám od východu přes Itálii. Topol bílý (P. alba) také buda zvaný. Kůra jeho dříve potřebovala se za lék, jenž žene na moč.

Osyka (P. tremula) jest vůbec známý strom; listí na dlouhém tenkém řapíku, tak že při nejmenším hnutí vzduchu se chvěje.

Odvar kůry dává se proti kurdějím a příjici. Topol černý roste vůbec u cest, ve vsích a lesích, zvláště ve vlhkých místech. Poupata potřebují se na odvar proti krvotokům a neduhům měchýře; nyní se nejvíce berou na tak zvanou topolovou masť.

Tořič muchonosný (Ophrys muscifera), rostlina vstavačovitá, jež roste na chlumech jižní a střední Evropy. Květ na pohled podobá se mouše. Jiný druh jest pavoukonosný a pavoukovitý, jichž květy podobny jsou pavouku, dále včelonosný. Bamboly všech rodů těchto i jiných tořičův slouží k dělání salepu, jenž od vstavačového v ničem se neliší.

Trávnička (Armeria), pomořská (A. maritima) roste na březích moře severního; kvete v květnu a červnu. Obecná (A. vulgaris); liší se od předešlé stvoly 1-1½ stopy vysokými, lysými nebo pyřitými; roste na písčinách; kvete dlouho. Listy chválí se za lék proti průjemu. Také se odvar užívá při silné čmýře.

Tresť (Arundo) [Arundo donax, trsť]. Největší z evropských trav. Oddenek plazivý, mnoholetý, stébla dutá, dřevnatá, 6 až 10 st. vysoká; listy kopinaté 2-3 st. dlouhé. Roste na bahnitých místech v Evropě jižní, kvete v srpnu a září. Rákosí potřebuje se k rozličným pracím; kořen má moc čistit krev, moč vyháněti, jakož i pot; také proti příjici se ho užívá.

Trhlozub (Dryptodon). Lodyhy přímé, roste na zdech, skalách a střechách. Mech všeobecný, jindy užívaný proti krvotoku. V octě vařený dává se za obkladek při krvácení.

Trnka (Prunus spinosa) jest keř s větvemi trnitými; květ má bílý, malý; kulovatá peckovice (trnka) jest modrá, trpká. Roste vůbec u cest. Dříví hodí se soustružníkům; květy na thé; trnky lze jísti teprv, když řádně vymrzly.

V lékařství potřebuje se kůra, květ i ovoce; kůra má moc stahující; květ zase čistí krev, a z plodů upravuje se extrakt, jenž požívá se proti průjemu a krvotoku.

Trojkyl (Canavalia) [kanaválie] roste v Indii, kde se listí jeho potřebuje za lék; sušené proti bolení neb za kadidlo k nakuřování při dně. Ovoce užívá se též zevně, také proti dně.

Trojpecka (Triosteum) roste v Americe, kvete v červnu. Jahody má červené; kořen vláknitý. Větší dávka způsobuje dávení, jako ipekakuanha; také zimnici zahání.

Tromín (Smyrnium) [tromín prorostlý, Smyrnium perfoliatum] patří mezi rostliny okoličnaté; má kořen jako mrkev. Lodyha bývá 5-7 st. vysoká; květy zelené, ovoce černé. Roste na místech stinných v jižní a střední Evropě. Mladé letorosty požívají se jako zelenina; kořen čistí krev.

Třebule (Anthriscus) [kerblík třebule, Anthriscus cerefolium], známá vonná bylina kuchyňská; roste divoce v střední Evropě; také se pěstuje v zahradách a zelnicích. Listí a nať dává se do polévky, nebo se požívá jako salát. Šťáva vymačkaná užívá se za lék proti souchotím a kožním neduhům.

Třešeň (Cerasus) [Prunus cerasus], rozeznává se několik druhů; červené kyselé višně (vaiksle), a hnědé nebo-li černé, sladké třešně. Prvější druh pochází z Orientu; druhý jest v Evropě domácí a byl znám již za časů Plinia a Virgila. Třešeň jest ovoce velmi oblíbené, občerstvující; střídmě požívané zdraví neškodné; požívá se syrové, vařené, zadělávané a patří k chladícím prostředkům. Sladká třešeň obsahuje více cukru. Třešeň tato užívá se s prospěchem proti chronické zácpě.

Z višně (kyselé) připravuje se pro lékárny syrup višňový, přídavek chladící k vodě, již pije nemocný; také se chválí proti kolice v ledvinách.

Voda třešňová z pecek (jader) upravená, nemá se požívati bez vědomí lékaře.

Také likéry připravují se z třešní a višní, jako persiko, sorbet a j.

Víno z višní nebo třešní upraví se takto: zralé třešně, beze stopek, rozmačkají se a dají do cedníku; přidá se na 4 mázy šťávy 2 Ib. cukru, míchá se to a dá do nádoby. Když to vykyše, nechá se to ležet tři měsíce v sudě a pak se stáčí víno to do láhví.

Třešeň (višeň) bobková (Prunus laurocerasus) roste jako keř 1-3 nebo jako strom až 7 mtr. vysoký v Malé Asii neb jižní Evropě. Kvete v dubnu a květnu; květy bílé, ovoce třešně červenočerné. Listí nemá vůně, ale rozemnuto vydává vůni jako hořké mandle, má chuť kořennou, hořkou. Listí to potřebuje se k přípravě vody bobkotřešňové, jež velmi zhusta se potřebuje v lékárnách a dává se proti rozličným neduhům. Deset kapek téže usmrtí psa, 1-2 lžíce člověka. Dává se o sobě, neb ve sloučení. Bez rady lékaře není radno užívati jí.

V homeopathii rovněž potřebuje se často proti různým neduhům, jako jsou n. př. křeče, slabost, padoucnice, ochrnutí, horečka, závrať, cholera, křeče žaludeční, souchotě, zapálení plic a j., a sice dává se 1-2 kapky v rozředění 1-3 vždy za 2­12 hodin.

Střemcha obecná (Prunus padus) náleží též k tomu rodu, roste v lesích, na vlhkých místech, kvete v dubnu a květnu. Kůra má vůni a chuť jako listí předešlé - obsahuje také částice podobné a má týž účinek; potřebuje se též jako ona v lékařství.

Třevdava (třemdava, třemdala, Dictamnus) [třemdava bílá, Dictamnus albus] roste tu a tam na horách, zvláště na půdě vápenité. Kůra kořene potřebuje se za lék sílící, jenž rozhání a vyhání škrkavky. Upravuje se z něho essence žaludková, která ve všech chorobách žaludkových užívá se s prospěchem.

Třezalka obecná (Hypericum perforatum) [třezalka tečkovaná] má oddenek větevnatý, lodyhy oblé, lysé, 1-2 st. vysoké. Listy vejčité tupé, celokrajné, proti světlu držené objevují světlé tečky, jako propichované, což jsou žlázky olejné. Roste na suchých a travnatých místech; kvete v červenci a srpnu. Olej z této rostliny s olejem terpentýnovým užívá se při spáleninách; nať užívá se za lék proti dně, průjemu a krvotoku. Dává se též s květy vařenými ku hnaní na moč, proti červům, hypochondrii a j., zevně na rány, vředy, při, krticích a hostci.

Tulipán (Tulipa) pochází z Orientu; pěstuje se v četných odrůdách. Cibule mladá způsobuje dávení; vařená pak s pepřem a olejem může se jísti.

Turan (Erigeron); rozeznává se několik druhů; roste v Evropě na místech kamenitých, na suchoparech, na pahorcích, kvete od máje do srpna. Nať užívá se proti prsním a žaludkovým neduhům; též při nepravidelné čmýře; také žene na moč a vyhání pot; též proti vodnatelnosti a dně se užívá.

Tuřice (Carex) [ostřice] náleží mezi rostliny šáchorovité. Rozeznává se několik druhů. Tuřice třeslicová roste v hájích a na pastvinách; kvete v květnu a červnu. Nať její jest hebká i pružná a proto potřebuje se k vycpávání seslí, pohovek a j.

Tuřice trsnatá a končitá rostou na lukách v bahnech; jsou užitečnými částěmi koňského sena tvrdého.

Nejdůležitější pak v lékařství užívaná jest:

Tuřice písková (Carex arenaria), má oddenek kloubnatý, pod zemí plazivý, stébla přímá až 1½ stopy vysoká; klas konečný, složený; listy skoro zdélí stébla, čárkovité. Roste v písku na pomoří, též uprostřed pevniny. Kvete v květnu a červnu.

Oddenek kořenový (radix caricis arenariae), za čerstva slabě vonící, jako balsam potřebuje se v lékařství. Usuší-li se kořen, zmizí vůně, avšak chuť poněkud balsamu podobná potrvá. Kořen tento má účinek podobný jako přestup, dráždí a podněcuje činnost ústrojů močových, vyhání pot a moč; odvar jeho dává se proti kožním neduhům, zejména proti příjici.

Tuřice prostřední (C. disticha). Roste na vlhkých lukách, kvete v květnu a červnu; často se užívá místo předešlé, ač neprávem, poněvadž nemá téhož účinku. Tuřice srstnatá (C. hirta). Oddenek kořenový podoben jest kořenu tuřice pískové, ač jest tlustší, barvy světlejší, šedohnědé; v některých krajinách Německa sbírá se a potřebuje jako onen, ačkoli jej nahraditi není s to.

Tužebník (tavolník, Spirea) [Filipendula], rozeznává se několik druhů. Jilmovitý roste na lukách, u rybníků, močálů. Kořeny, listy a květy mají moc svraskující; květy užívají se proti červům; mladé kořínky lze požívati. Tužebník (vlastní) roste v těchže místech, vyhání lodyhu 2-3 stopy vysokou; má květy bílé. Odvar potřebuje se proti tasemnici a chorobám močových ústrojů.

Tykev obecná (Cucurbita pepo) [dýně] jest jednoletá bylina, má lodyhu položenou, hranatou, srstnatou a 10-20 st. dlouhou, opatřenou úponkami. Listy veliké jsou srdčité, srstnaté; květy zvonkovité, barvy pomerančové. Plod jest veliká, obyčejně kulatá bobule, jež obsahuje množství sploštělých semen v šesti dvojitých řadách.

Pochází z Orientu a pěstuje se k vůli plodům (turkům), jichž dužninou krmívají se prasata; upravenou různě též lidé požívají.