Vytisknout
Kategorie: Fr. Polívka: Užitkové a pamětihodné rostliny cizích zemí (rok 1908)
Zobrazeno: 1271

Cukrovník obecný neboli třtina cukrová (Saccharum officinarum L.), jest statná tráva vnějškem podobná poněkud našemu rákosu. Z vytrvalého, trsnatého oddenku vyrůstají hladká a lysá, kolénkatá, 2-4 m vysoká a 2-5 cm v průměru tlustá stébla, která jsou vyplněna bílou, dužnatou, sladkou dření a porostlá úzkými, někdy až 1 m dlouhými listy.

Třtina cukrová - Saccharum officinarum

Na vrcholku stébel spočívá bohatá, jehlancovité lata dvoukvětých klásků, jež mají podobné složení jako klásky našich vousatek (Andropogon) a záhy se halí v dlouhé chlupy.

Plody jsou elliptičné, k oběma koncům súžené, okoralé obilky.

Původní vlast cukrovníku nelze s jistotou stanoviti, poněvadž planě nikde více neroste: nanejvýš se vyskytuje blíže cukrovníkových polí zplanělý. Zdá se však, že jest to tropická Asie, nejspíše Bengalsko a Přední Indie, kde cukrovník nejdříve znali a odkudž rozšířila se pak kultura jeho do ostatních dílů světa po obou stranách rovníku.

Z Asie rozšířil se cukrovník nejdříve do Egypta a na některé ostrovy ve Středozemním moři. V 12. století zavedli Arabové kulturu jeho do jižních Španěl, odkudž dostal se asi uprostřed 15. století na ostrovy Kanárské a v 16. století do Záp. Indie.

Pěstování třtiny cukrové vyžaduje vedle průměrné roční teploty 25-29 °C dobré, hluboce zorané, vlhké půdy, již lze dobře odvodňovati, anať rostlina stojaté vody nesnese. Rozmnožování děje se zpravidla řízky, za které se volí nejhořejší část stébla, zabírající asi 3 kolénka . Tato část stébla volí se za řízek hlavně proto, že obsahuje nejméně cukru a jest jí tudíž nejméně škoda. Řízky kladou se šikmo do hlubokých brázd ve vzdálenosti asi 60 cm od sebe. Ve 2-3 nedělích vyrostou z úžlabních jejich pupenů rostlinky, podobné s počátku mladým rostlinám kukuřičným, které si shánějí potravu četnými kořínky, jež zatím vyrašily ze spodní části kolének. Poněvadž každý řízek má pupenů několik, vyroste z něho obyčejně celý trs rostlinek cukrovníkových.

S počátku rostou rostliny cukrovníkové dosti zvolna a vyžadují mnoho práce: musí se pleti, za suchého počasí zalévati a záhy také „kopčiti“, t. j. až skoro po vrcholky zasypávati hlinou, aby rostly zpříma. Když povyrostly a zhoustly, nutno spodní listy jejich, jakmile počnou žloutnouti, otrhávati, aby měly rostliny více vzduchu a mohlo mezi ně dobře slunce. Neboť jen za těchto podmínek tvoří se ve stéblech cukr, jehož obsahují stébla dobře ošetřovaných rostlin až 21%; ostatek jest voda (asi 70%) a buničina (asi 8%)· Protrhávání svadlých listů opakuje se za celou vegetační dobu 3-4kráte. Jakmile začnou i hořejší listy žloutnouti, jest to známkou, že rostlina dospěla a že má býti sklízena.

 

K tomu dlužno připomenouti, že pěstované rostliny, poněvadž byly po mnohá staletí stále jen rozmnožovány řízky a oddenky, květův často ani nevytvářejí. Vytvářejí-li květy, jsou zvrhlé, opylení neschopné; tu pak třeba zahájiti sklízen dříve, nežli se květy objeví, poněvadž by jinak stébla na cukernatosti velice utrpěla.

Třtina cukrová - Saccharum officinarumSklízeň cukrovníku záleží v tom, že se nejprve seřezají rostlinám „vršky“, jejichž listů, poněvadž jsou dosud čerstvé a šťavnaté, použije se jako píce, kdežto os se užije jako rozmnožovacích řízků. Po té se všecky listy s rostliny sedrou - pokud ovšem nebyly otrhány již dříve - a „nahá“ stébla se u samé země zvláštním velikým nožem useknou, načež se ihned svážou do otepí a nakládají na vozy, které je odvážejí do cukrovníkového mlýna; tam se dají do hydraulického lisu, jenž z nich cukrovou šťávu vymačká. Z vylisované šťávy cukrovníkové připravuje se cukr, po případě raffinada, cukrkand, mellasa, syrup atd., podobným způsobem jako ze šťávy řepné.

Nepotřebné listy se obyčejně spálí a popele se použije jako hnojiva. Také rozmačkaná stébla, z nichž byla všecka cukrová šťáva vylisována, jsou dobrým hnojivem.

Poněvadž jest cukrovník rostlina vytrvalá, vyrůstají z oddenku každého příštího roku nová stébla, tak že pole cukrovníkové jednou založené dává tři až čtyři sklízně. Třeba ovšem po každé sklízni náležitě přihnojiti. Po 3-4 létech vyrůstají však ze starých oddenků stébla již tak slabá, že pěstitelé raději pole zorají a osejí je plodinami jinými.

Třtinového cukru vyrobí se v tropických a subtropických zemích - dnešního času zejména na ostrovech Antillských, ve Spojených Státech a v Brasilii, jakož i na ostrovech Sundských, ve Vých. Indii, v Číně a na ostrovech Filipínských, dále na ostrovech Havajských, na ostrově Mauritiu, na ostrovech Kanárských a v Egyptě - ročně úhrnem asi 38 millionů metr. centů, tedy jen asi o polovinu méně nežli cukru řepového, jehož roční výroba na veškeré zemi odhaduje se za posledních let asi na 70 millionů metr. centů.

Co týká se dějin cukru třtinového, podobá se pravdě, že jej počali nejdříve vyráběti ve Vých. Indii. Možno tak souditi z okolnosti, že se o cukru pod jménem sarkara děje zmínka již v sanskrtě. Z Indie rozšířila se známost o cukru nejdříve asi k Peršanům, kteří mu říkali šukar, a k Arabům, kteří jej zvali sakkar. Do Evropy pronikla širší známost o cukru třtinovém nejspíše prostřednictvím Arabů, od nichž, jak už nahoře pověděno, zavedena též kultura třtiny cukrové na některé ostrovy Středozemního moře a do jižních Španěl, kde podnes, zvláště v okolí města Malagy, cukrovník pěstují.

Třtina cukrová - Saccharum officinarumZajímavo, že skoro všichni národové evropští v pojmenování cukru podrželi původní jeho sanskrtský kmen. Nejenom naše a německé slovo cukr - Zucker, nýbrž i francouzské sucre, vlašské zucchero, anglické sugar, španělské azucar atd. jsou toho dokladem. V Jižní Americe však říkají cukru třtinovému obyčejně papelon.

V našich zemích počalo se užívati cukru třtinového hlavně po válkách křižáckých, kdy jej z Orientu do Evropy dováželi Benátčané. V druhé polovině 15. století počali třtinový cukr do Evropy dovážeti též z ostrovů Kanárských, které pak zásobili cukrem celou Evropu až do druhé polovice století 16.; od té doby razil si cukr třtinový cestu do našeho světa dílu též z Ameriky.

Třtina cukrová - Saccharum officinarumRozumí se samo, že spotřeba cukru v minulých stoletích byla nepatrná. Užívaloť se ho tehdáž hlavně jen k účelům lékařským, kdežto jídla sladila se medem. Teprve se zavedením kávy a čaje spotřeba cukru v našich zemích značně stoupla a cukr stal se velice důležitým obchodním tovarem.

Třtinový cukr dovážený z ostrovů Kanárských a z Ameriky raffinoval se namnoze teprve v raffineriích evropských, zvláště v Hamburku a Berlíně. V Čechách uvádějí se nejstarší raffinerie třtinového cukru na Zbraslavi u Prahy (z r. 1787) a v Novém Dvoře u Kutné Hory. Obě tyto raffinerie raffinovaly cukr třtinový až do let třicátých minulého století, kdy se počal u nás vyráběti cukr z řepy.