Vytisknout
Kategorie: Fr. Polívka: Užitkové a pamětihodné rostliny cizích zemí (rok 1908)
Zobrazeno: 1564

Kávovník1 arabský (Coffea arabica L.) jest vždy zelený stromek, 4-6 m vysoký, jehož kmen pokrývá zelenavě šedá, s počátku hladká, později rozdrásalá kůra a jehlancovitou korunu skládají tenké, namnoze rovnovážně rozestálé větve. Pěstují-li však kávovník v husté plantáži a seřezávají-li jej, aby příliš vysoko nevyrostl, nabývá vzrůstu křovitého.

Kávovník arabský - Coffea arabica

Vstřícné, krátce řapíkaté, podlouhle vejčité, celokrajné, tence kožovité, sytě zelené listy mají na spodu řapíků - jako všecky rostliny mařinovité (Rubiaceae), k nimž kávovník náleží - úzké palisty, které však záhy opadají.

V úžlabích listů vyrůstají svazečky úhledných, libovonných květů, které mají opadavý kalich, bílou, nálevkovitou, hluboce 5klanou, snadno vadnoucí korunu, 5 tyčinek z koruny vyčnívajících a spodní semenník s jednoduchou, na vrcholku ve dvě krátká bliznová ramena rozeklanou čnělkou.

Plody jsou kulovaté nebo vejčité peckovice podobné třešním nebo drobným švestkám, barvy s počátku zelené, později žluté, červené, až posléze temně fialové. Každá peckovice obsahuje v dužnatém obalu dvě chruplavčitá, citronově žlutá, hladká pouzdra neboli pecky a v každé pecce vězí jedno semeno - kávové zrnko, které jest na vnější straně vypouklé, na vnitřní straně však ploché, uprostřed s podélnou brázdou, a má na sobě útlou, poloprosvítavou, blanitou slupku. Často se stává, že v peckovici se vyvine jen jedna pecka, jejíž semeno jest pak na obou stranách stejně zaobleno a mnohem větší.

Pravlast kávovníku arabského dlužno hledati v jižní Habeši, kde v některých krajinách dosud se vyskytuje samorostlý. Kdežto však v Habeši spokojili se domorodci, pokud jim bylo požívání kávy známo, s plody stromů planě rostoucích, jak jim je skýtala sama příroda, počali v jihozápadní Arabii kávovník záhy pěstovati jako plodinu hospodářskou. Z Arabie pak šířila se kultura kávovníku do všech horkých zemí Starého i Nového světa.

Průběhem dob poznaly se vedle kávovníku arabského ještě jiné, stejně cenné druhy, z nichž nejvíce se rozšířil kávovník liberský (Coffea liberica Hiern.), pocházející ze západní Afriky, kde roste místy (zvláště v Liberii, Sieře Leoně a Angole) v lesích planě. Podobá se vnějškem úplně kávovníku arabskému, jest však vyšší, dorůstaje výšky až 12 m, má větší listy i větší květy a vyniká poměrně velikými plody. Jsa proti horku otužilejším, daří se dobře i v nížinách, kdežto kávovník arabský vyžaduje polohy vyšší, zvláště horských svahů.

Pěstění kávovníku záleží v tom, že mladé, asi šestiměsíční rostliny, vypěstěné ve školce nebo v hrncích ze semen, po případě z odnožů, rozsazují se do půdy dobře zdělané ve vzdálenostech 2-4 m od sebe, načež se půda dle potřeby zalévá, okopává a pečlivě čistí od plevele. Aby mladé stromky kávovníkové netrpěly příliš žhavými paprsky slunečními, sázejí plantážníci mezi ně banány, které rychle rostou a skýtají svými velikými listy potřebného stínu. V některých zemích sázejí za příčinou stínu mezi mladé kávovníky místo banánův i jiné rychle rostoucí rostliny, zejména zádřenici indickou neboli dadap (Erythrina indica Lam.), strom červenými květy velice nápadný, a albizzii molluckou (Albizzia mollucana Lam). Někdy zakládají též kávovníkové plantáže na lesních mýtinách, v nichž některé větší stromy za příčinou skýtání stínu byly ponechány. Zakládají-li se však plantáže kávovníkové ve vyšších polohách, není rostlinám kávovníkovým, zvláště náležejí-li k druhu káv. liberského, zpravidla ani stínu třeba, poněvadž tam slunce tolik nepraží.

Vzrostlé rostliny žádají asi podobného dalšího ošetřování jako naše ovocné stromy: čistí se od škodlivého hmyzu, zbavují se suchých větví, prořezávají se a pod. V několika málo letech počnou stromky kávovníkové kvésti a roditi. Poněvadž kvetou téměř po celý rok, dozrává ovoce velice nestejně, tak že na témže stromě možno vedle květů současně spatřiti ovoce různého stáří: zelené, červené i temně fialové, t. j. úplně zralé. Z té příčiny klídí se ovoce třikráte do roka, při čemž druhá sklizeň dává plodů nejvíce a nejlepší jakosti.

Zralé ovoce se buď česá do košův a pytlů, nebo se setřásá na rozprostřené plachty a rohože. Jediný stromek dává ročně průměrem tolik ovoce, že z něho jsou asi 2 kg prodejné kávy; roste-li však v dobré půdě a je-li pečlivě ošetřován, dává sklizeň dvojnásobnou i trojnásobnou. Nejvíce rodí stromky 7-12leté; po dvacátém, někdy však také až po třicátém roce stromy roditi přestanou, proto se vykopávají a nahrazují novými.

Ze sklízeného ovoce dobývá se zrnek kávových dvěma způsoby:

a) Peckovice se nechají na slunci tak dlouho sušiti, až dužnina jejich úplně vyschne. Po té se v dřevěných hmoždířích roztloukají a uvolněná zrnka se vybírají. Že při tomto zastaralém způsobu mnoho zrnek kávových se rozbije, rozumí se samo. Aby se tomu předešlo, drtí se v novější době v některých zemích vyschlé peckovice zvláštními stroji. Ačkoli jest způsob tento poměrně laciný, přece se ho celkem užívá zřídka; jest obvyklým hlavně jen u domorodcův a u malých pěstitelů.

b) Druhý, mnohem rozšířenější způsob dobývání zrnek z kávových peckovic záleží v tom, že čerstvě sklízené ovoce zbaví se ve stroji šťavnaté dužniny a pecky, na nichž ještě něco dužniny zůstalo, nechají se pak ve vycementovaných jamách 2-3 dny „kvasiti“, načež se dřevěnými hráběmi ve vodě tak dlouho promíchávají, až jsou úplně hladké a veškeré dužniny zbavené. Po té se pecky dobře usuší - dílem na slunci, dílem v sušírně - a nezbývá pak nežli zrnka kávová z nich vyloupati.

 

Kávovník arabský - Coffea arabica

 

Vylupování zrnek kávových z pecek děje se nyní většinou stroji. Druhdy vykonávaly se všecky práce spojené s vylupováním a dalším upravováním zrnek kávových pro obchod na místě, v novější době konají se však tyto práce z části také až v přístavních městech, na př. v Terstu, Hamburku, Havru, Amsterodamě, Londýně a New-Yorku, kamž usušené pecky kávovníkové z krajin kávorodých se dovážejí. Oč zvýší se při tom clo, jež se musí platiti i z bezcenných pecek, vyzíská se na lepší jakosti kávových zrnek, která, jsouce dopravována v peckách, škodlivým vlivům při dopravě tolik nepodléhají jako zrnka z pecek vyloupaná.

Vyloupaná zrnka kávová mívají na sobě ještě zbytky blanité slupky, jež se s nich odstraňuje obyčejně zvláštním kartáčovým strojem, čímž nabudou zrnka hladkého povrchu. Posléze se zrnka kávová přebírají, t. j. vybírají se z nich zrnka zkažená a chybná, kteroužto práci vykonávají nejčastěji ženy a děti. Při té příležitosti vybírají se též zrna na obou stranách stejně zaoblená, oproti ostatním mnohem větší, pocházející z peckovic jednosemenných, jež pak obyčejně dávají tak zv. „kávu perlovou“.

Takto upravená zrna kávová sypou se do jutových pytlů, řidčeji do beden a sudů, v nichž potom přicházejí do obchodu jakožto káva zelená, nepražená.

Aby se mohlo kávových zrnek upotřebiti v kuchyních, musí se dříve, jak známo, pražiti a to tak dlouho, až zhnědnou a počnou se lesknouti. Pražením vyvine se v nich vonná silice - koffeol, dodávající nápoji kávovému zvláštního aroma.

Co však učinilo kávu nápojem tak oblíbeným a rozšířeným, jest alkaloid koffein, (C8H16N402 + H2O), jehož obsahují zrnka kávová 1/2-2% a jenž jest příčinou, že káva, mírně jsouc požívána, dráždí nervstvo, rozněcuje fantasii a podporuje činnost svalstva; požívá-li se jí však nestřídmě, může býti lidskému zdraví nebezpečnou. Hořká chuť kávy, kterou slazením seslabujeme, pochází od kyseliny tříselné, jíž kávová zrnka obsahují 3-5%. Hlavní součástkou pražené kávy jest ovšem buničina (45%), ku které se druží bílkoviny, cukr a mastný olej. Cenu výživnou má káva nepatrnou.

Ačkoli vlastí kávovníku jest horká Afrika a nejprve pěstovati jej počali - jak už nahoře uvedeno - v Arabii, odkudž i do ostatní teplé Asie kultura kávovníku se záhy rozšířila, nedává dnešního dne celá Asie i s Afrikou daleko tolik kávy, kolik jediná Brasilie, kam zavedena byla kultura kávovníku teprve ve druhé polovici 18. století. Valná většina kávy, asi 75%, která se spotřebuje v Evropě, pochází právě z Brasilie. Ale také jiné státy horké Ameriky jakož i ostrovy Antillské pěstují kávovník u veliké míře, tak že plantáže kávovníkové v Americe zaujímají daleko přes půl millionu hektarů.

V Africe pěstují kávovník hlavně v Habeši, na Madagaskaru, v Liberii a na záp. pobřeží. V Asii nejvíce v Arabii, v Přední Indii, na Javě a na ostrovech Filipinských. Obr. 159. znázorňuje pahorkovitou krajinku posázenou kávovníkovými stromky na Javě. Tu a tam viděti veliké, šikmo vzhůru trčící koly, jež zastupují naše hraničníky.

Druhdy pěstovalo se velice mnoho kávovníku též na ostrově Ceylonu. Ale v letech sedmdesátých předešlého století byly rozsáhlé plantáže kávovníkové na Ceyloně zničeny plísní oranžovou (Hemileia vastatrix). Místo kávovníku pěstují tam nyní čajovník, chinovník a kakaovník. Ceylonská káva, druhdy tak vyhlášená, existuje v obchodech jen podle jména a není naděje, že by se obchod kávový z Ceylonu do Evropy opět povznesl.

Kávovník arabský - Coffea arabica

Za nejlepší druh kávy považuje se drobnozrnná arabská mokka2, která však k nám dováží se velice zřídka, aniť jí spotřebují bohatí Turci a Peršané. Pochází z plantáží rozložených na písčitých pahorcích vilajetu Yemenu a na pahorcích tak zv. „šťastné Arabie“. ? výtečné jakosti této kávy přispívá hlavně okolnost, že peckovice nechají se tak dlouho na stromech, až přezrají a dají se pak na rozprostřené rohože se stromu setřásti. 

Co se u nás prodává za mokku, bývá obyčejně drobnozrnná káva javská, která si od mokky mnoho nezadá, nebo jest to přebraná káva brasilská. Povšechně možno říci, že Asie a Afrika dávají nejlepší druhy kávy, ač i Střední Amerika a ostrovy Antillské rodí dobrou i výbornou kávu. Brasilské druhy kávy - a ty se k nám, jak už svrchu pověděno, nejvíce dovážejí - považují se co do jakosti za prostřední až nejšpatnější. 

Co týká se historie požívání kávy, ví se s jistotou jen tolik, že ji v podobné úpravě, jak se nyní vaří, počali vařiti nejprve Arabové. Naučil je tomu prý šejk Omer okolo roku 1250. Koncem 15. století pila se černá káva v západní Arabii, zejména v Mekce, již všeobecně. Na půdě Evropské zřízeny byly první kavárny r. 1554. v Cařihradě. Návštěva jejich tak stoupala, že brzy se vidělo tehdejšímu sultánovi na doléhání kněží všem pravověrným mahomedánům požívání kávy zakázati jakožto „nápoje, který podrývá zdraví a mate rozum“. Později však zákaz odvolán a zřizování nových kaváren ponechán volný průchod.

V naší říši zřízena byla první kavárna ve Vídni v roce 1685., tedy záhy po osvobození Vídně od obležení Tureckého. Toho roku udělil totiž císař Leopold I. jakémusi Koleczyckému, rodilému Polákovi, v odměnu za hrdinství ve válce s Turky privilej, zříditi si ve Vídni kavárnu. Káva, kterou Koleczycki hostům svým vařil, pocházela prý ze zásoby nalezené v tureckém ležení.

V Praze prodával první kávu Georgius Deodatus Damascenus, který přišel do Čech z Arabie. Chodě po Praze ve svém arabském oděvu, naléval vařenou kávu do koflíku tomu, kdo si jí na ulici přál, ano i do domů s ní chodil. Tímto pouličním obchodem zbohatnuv, zařídil si pak r. 1714. stálou místnost pro nalévání kávy - první kavárnu v Praze! - na Malé Straně nedaleko Mostecké věže.

V domácnostech nahrazuje se drahá káva z větší nebo menší části rozmanitými surrogaty, z nichž nejznámější jsou: cikorka, připravená z upražených, rozemletých kořenů čekanky (Cichorium intybus L.), káva fíková, pocházející z pražených fíků (Ficus carica L.), káva sladová, t. j. upražený ječný slad, upražené žaludy atd.

1Nazván tak prý podle krajiny Kaffa v Habeši, kde dlužno hledati jeho pravlast. Arabské kavah nebo kaweh znamená kávový i také jiný nápoj.

2Nazvána tak dle přístavního města Mokky v jihozáp. cípu Arabie.