Sagovník¹ pravý (Sagus Rumphii² W., Metroxylon³ sagus Roxb.) jest statná, 4-10 m vysoká palma, jejížto kmen má na obvodě jen několik cm silnou vrstvu dřeva, ostatek jest vyplněn měkkou bílou dření.

Na vrcholku kmene, který jest v mládí posázen trny později opadavými, spočívá mohutný koš lichozpeřených, až 6 m dlouhých listů neboli vějířů a když strom úplně dorostl, vytvoří uprostřed tohoto koše - pouze jednou za svého života — obrovské, latovité květenství, zahalené s počátku do blanité, až 1 m dlouhé pochvy.

Hlavní větve tohoto květenství rozvětvují se ve větší počet větví vedlejších a na těch jsou tlusté, asi 1 dm dlouhé palicovité jehnědy. V každé jehnědě jsou některé kvítky pestíkové, obsahující svrchní semeník s rovnou čnělkou, ostatek jsou kvítky prašníkové, obsahující po 6 tyčinkách. Oboje kvítky jsou drobné, hnědé a podobného složení jako kvítky kokosovníku, s nímž sagovník náleží do téže čeledi - palem.

Po opylení vyvinují se z pestíkových kvítků bezšťávné, zhora smáčknuté peckovice zvíci holubích vajec, někdy i větší, které mají vnější vrstvu rozsedalou v kosočtverečné „šupiny“, tak že připomínají drobné šišky; uvnitř chovají kulovaté, tvrdé jádro.

Když plody dozrály, strom počne hynouti; nedosahujeť zpravidla vyššího stáří nežli 8-15 let, jen zřídka vyskytují se stromy 20-30leté.

Sagovník pravý a jemu velice podobný, avšak i v mládí beztrnný, sagovník hladký (Sagus laevis W., Metroxylon laeve Roxb.) jsou domovem ve Vých. Indii, na ostrovech Malajských, na Nové Quinei a v Polynesii, kde tvoří místy, zvláště v močálovitých krajinách, celé lesy. Původně jich nikde nepěstovali, anyť na výrobu saga, po němž byla nepatrná poptávka, stačily stromy vyrostlé v lesích planě. Od té doby však, kdy se počalo sago vyvážeti ve značné míře do Evropy, začali v tropech sagovníky též pěstovati. To platí zejména o ostrovech Sundských a z těch nejvíce o Celebesu, jehož močálovité krajiny osazením sagovníků byly dobře zužitkovány.

Pěstování a rozmnožování sagovníků jest velice jednoduché, poněvadž stromy vyhánějí z kořenů prýty, které, byvše přesazeny do vhodné půdy ve vzdálenostech 6-8 m od sebe, vzrostou v málo letech ve statné stromy. Práce s ošetřováním vzrůstajících stromů záleží pouze v tom, že se kořenové prýty včas odstraňují, aby se stromy vzájemně nedusily. Když se má dospělý strom skáceti, ponechají se z kořenových prýtů pouze 1-2, aby stromy z nich vzrůstající měli dosti místa.

Aby mohl sagovník vyvinouti svoje obrovské květenství, hromadí ve dřeni kmene značné množství škrobu, který se ovšem později na vývoj květenství spotřebuje, čímž vzniká v kmeni „vyšeptalá“ dutina a strom počíná záhy po odkvetení znenáhla odumírati.

Poněvadž škrob ve dřeni obsažený jest výživnou potravou, kácejí se stromy zrovna v tu dobu, kdy se počnou ukazovati první známky květenství. Nežli se strom skácí, učiní se pro jistotu dříve malá zkouška, zda-li jest dřeň už „zralá“ a to tak, že se kmen navrtá a něco dřeni se z něho vybere. Shledá-li se, že dřeň dosud „nedozrála“, zamaže se navrtaný otvor hlinou a skácení stromu se odloží.

V příznivém případě porazí se strom zrovna nad kořenem, zbaví se listův a kmen jeho se rozřeže na špalky 1-2 m dlouhé, které se pak napodél rozštípou, aby se dřeň mohla v kusech vyrýpati a vyškrabati. Vybraná surová dřeň, hmota dosti pevná, roztluče se na drobno v drť a za pomoci vody se z této drti odstraní tuhá vlákna, tak že z ní zůstane posléze bílá, škrobová usazenina.

Method, jakými se toho docílí, jest několik. U domorodců jest nejobvyklejší tato: Drť sagová vsype se do mírně nakloněného žlabu, který jest na spodnějším konci opatřen hustým sítem (obr. 155). Žlabem nechává se protékati voda, při čemž se drť ve vodě dřevěným kopistem stále promíchává a hněte. Tím oddělují se částečky škrobu od ostatní vláknité massy a voda je odplavuje i svádí do mělké nádržky, na jejímž dně se usazují. Často dává se tato usazenina, když se z ní voda odvedla, znova do žlabu a znova se promíchává, aby i nejjemnější částečky vlákniva se z ní odstranily.

Byvši na slunci vysušena hmota sagová tímto způsobem vyrobená zastupuje v tropech mouku obilnou, která se však nedá déle uchovati nežli asi měsíc. Domorodci z ní připravují rozmanitá jídla, zejména kaši zvanou papadu neboli papeda, kterou koření paprikou a chuť její zlepšují limonem. Má-li se hmota sagová uchovati na delší dobu, musí se přeměniti v těsto, které se pak protlačí sítem v drobná zrnka a ta se dobře usuší, anebo se z ní napekou v roztopených hliněných pánvích koláčovité suchary, jež v některých krajinách sagorodých jsou hlavní potravou chudiny. Na trzích malajských a čínských objevují se tyto suchary velice hojně a to obyčejně nastrkány na bambusové tyče.

Veliká část sagové hmoty, která jest určena pro vývoz, upravuje se v továrnách, zejména v malajském městě Singaporu, na tak zv. pravé neboli perlové sago. Vysušená hmota sagová, jež byla před tím (ve stavu tekutém) procezena plátnem, tak že jest všech příměsků prosta, roztluče se na drobné kousky, které se pak v sítech přetočí a přetočené dají se na veliký plátěný rám, uváděný v stálý pohyb. Stálým pohybem rámu se zrnka sagová zaoblí a „změní v perly“. Ty se pak ještě přetočí na hustém sítě, aby se zbavily prachu, jenž třením zrnek se byl vytvořil, načež se v roztopených pánvích upraží, aby dokonale ztvrdly. Takto upravené sago perlové přichází do obchodu nejčastěji v malých bednách, řidčeji v pytlích.

Jediný vzrostlý strom dává 200-450 kg dřeni, ze které možno vyrobiti asi 40% saga. Odpadky, které při výrobě saga zbudou, jsou dobrým krmivem zvláště vepřovému dobytku a drůbeži.

U nás upotřebuje se saga hlavně do polévek, které pro snadnou stravitelnost doporučují zvláště lidem slabého žaludku.

Mylné by však bylo domnívati se, že sago, které se prodává v našich obchodech pod jménem saga pravého nebo perlového, pochází pouze ze dřeni sagovníku. Jest to zpravidla výrobek ze dřeni jiných palem, na př. amerických mauritií (Mauritia vinifera Mart. a Mauritia flexuosa L.), východoindické palmy stínidlové (Corypha umbraculifera L.) a lontaru (Borassus flabelliformis L.), o nichž pověděno více v posledním oddíle této knihy, jakož i výrobek ze dřeni palmy cukrové (Arenga saccharifera Lab.), o které viz v odd. III. Také dřeň cykasů (Cycas) dává ságo.

Ostatně dlužno připomenouti, že sago, ježto není leč čistý škrob, možno připravovati též ze škrobu rozličných jiných rostlin, na př. z hliz manioku (Manihot utilissima), jak se o tom už zmínka stala, z hliz povijnice jedlé (Ipomoea batatas), ano i ze škrobu hliz bramborových. Sago ze škrobu bramborového, v našich obchodech nejčastěji prodávané, poznává se od saga pravého tím, že se v horké vodě úplně rozpustí, kdežto pravé sago pouze nabotná.

Nemáte oprávnění psát komentáře.