Bér obilný (Setaria1 italica Beauv., Panicum italicum L.), jinak také mohar2, muchar, mušec, vlašské nebo senegalské proso zvaný, jest jednoletá obilina vyhánějící ze svazčitého kořene přímá, až přes 2 m vysoká, drsně pýřitá stébla s úzkými listy, zakončená hustě směstnanou, válcovitě klasovitou, laločnatou, 1-2 dm vysokou, více méně nachýlenou latou, jejíž hlavní osa a pobočné, krátké větévky jsou hustě srstnaté.

Bér vlašský - Setaria italica

Krátce stopečkaté klásky, které z pobočných větévek vyrůstají, jsou tím hodny pozoru, že z jejich stopek trčí 2-3 štětinovité, draslavé pastopečky.

Jinak mají klásky 3 hladké, lysé plevy a obsahují po jediném obojakém kvítku zahaleném ve 2 pluchách.

Obilky podobají se zrnům prosným a také se jich v cizích zemích k podobným účelům jako u nás jáhel používá.

Jsa domovem ve vých. a jižní Asii, bér pěstuje se v rozsáhlé míře nejen ve své domovině, nýbrž i v Africe, zvláště v Egyptě a Senegambii, jakož i v jižní Evropě.

Bér náleží k nejstarším pěstovaným obilinám: v Číně jej seli už 2700 let před Kr., v Egyptě už za časů prvních faraónův a v jižní Evropě již za doby kamenné, jak o tom svědčí četné nálezy ve švýcarských stavbách kolových.

V teplých létech dozrává bér i v Evropě střední a také se tu a tam, zvláště v Uhrách, kde mu říkají mohar neboli muchar, pěstuje; dáváť sláma jeho dobrou píci dobytku a drobné obilky žerou velice rádi zpěvaví ptáci. Dle Mathiolova Herbáře pěstovali v Čechách bér už před 300 léty.

1Z lat. seta = štětina, vzhledem ku štětinovitým pastopečkám kláskův.

2Maďarské jeho jméno.

 

Přidat komentář