Vytisknout
Kategorie: Fr. Polívka: Užitkové a pamětihodné rostliny cizích zemí (rok 1908)
Zobrazeno: 1809

Boryt1 barvířský (Isatis2 tinctoria3 L.) jest 2letá bylina vyhánějící přímou, bohatě větevnatou, až přes 1 m vysokou lodyhu, která jest i s listy lysá a sivě ojíněná. Spodní listy jsou kopinaté, znenáhla v řapík súžené, hořejší jsou přisedlé, střelovitým spodem objímavé, oboje však celokrajné.

Boryt barvířský - Isatis tinctoria

Žluté květy, sestavené do hroznů, jsou podobného složení jako květy řepky nebo kapusty; náležíť boryt k rostlinám křížatým (Cruciferae).

Plody jsou podlouhle klínovité, silně smáčknuté, s počátku zelené, později hnědočerné, 1-2semenné, nepukavé šešule visící na tenkých stopkách.

Boryt barvířský jest domovem ve střední Asii a v jižní Evropě, odkudž zasahuje až do Evropy střední, vyskytuje se tu roztroušeně na rolích, u cest a na suchých stráních.

Poněvadž obsahuje ve všech částech, zejména v listech, modré barvivo - borytovou modř neboli německé indigo (Waid-indigo), boryt náleží k důležitým rostlinám barvířským a byl také druhdy u veliké míře pěstován i v některých zemích evropských, zejména ve Francii, Durynsku, Lužici a Braniborsku. Zavedením pravého indiga byla však kultura borytu v zemích evropských velice omezena, ne-li docela vytlačena. V naší říši udrželo se pěstování borytu u větší míře hlavně na Slovensku v okolí Skalice, v Německu v okolí Gothy a Erfurtu.

Že boryt znali už ve starověku, o tom svědčí zpráva Julia Caesara, jenž ve svých „Zápiskách o válce gallské" vypravuje o Britannech, „že si modrým barvivem zvaným vitrum barvili těla, aby vůči nepříteli hrůzněji vypadali". O tom, jaká důležitost pěstování borytu v některých zemích evropských byla přikládána, svědčí nejlépe zákazy, jež vydávaly s počátku evropské vlády proti zavádění indiga. V Anglii na př. bylo ještě v 17. století pod trestem smrti zakázáno barvířům užívati indiga místo borytu. Ve Francii pokusil se Napoleon I. pokleslou kulturu borytu povznésti tím, že dovoz indiga do své říše zapověděl.

Kde dosud boryt pěstují ve velkém na polích, činí tak ze dvou příčin: pro listy a pro semena.

Listy možno klíditi 3krát do roka. Sklízené listy se rozmačkají a sbalují se v koule, jež se pak ve stínu nechají vyschnouti. V tomto stavu dodává se boryt do barvíren. Tam z něho připravují tak zv. borytovou kypu, t. j. smíchají jej s indigem, otrubami, vápnem a vodou v řídkou kaši, kterouž napouštějí sukna, aby jim dodali trvalé modré barvy.

Ze semen borytových tlačí se mastný olej, jehož možno upotřebiti k týmž účelům jako oleje lněného.

1Ze střlat. borith. Naši předkové však tohoto jména neznali, užívajíce místo něho slova vejt. V Herbáři Mathiolově na př. čteme: „Weytu užívají suken i vlny barvíři, protože velmi pěkně na modro barví." ... „Všecku bylinu obyčejně tlukou v samotižných mlejnech aneb wejtmílích, hnětou w hromadu a dělají z toho kuličky, suší je na slunci a potom jich k modré barwě užíwají. Weliký handl a kupectwí z toho pošlo."

2Tímto jménem zvali tuto bylinu již starověcí Rekové, kteří ji přikládali na rány, aby je zhojila.