Indigovník neboli modřil srpatý (Indigofera1 tinctoria2 L.) jest polokeř o přímém, až přes 1 m vysokém, zdřevnaťujícím pníčku a bylinných větvích, které nesou střídavé, lichozpeřené listy složené z 9-13 podlouhle vejčitých, celokrajných lístků.

Indigovník barvířský - Indigofera tinctoria

Z paždí listů vyrůstají kratičce stopkaté, klasovité hrozny drobných, bílých nebo růžových kvítků téhož složení jaké mají na př. květy vikve nebo fazolu - náležíť indigovník k rostlinám motýlokvětým (Papilionaceae).

Plody jsou válcovité, více méně prohnuté, převislé lusky, obsahující několik kulovatých, hnědých semen.

Pocházeje z Vých. Indie, indigovník srpatý daří se po veškeré zemi mezi oběma obratníky, má-li jen úrodnou, vlhkou půdu. Patří ještě s několika jinými druhy, na př. indigovníkem obecným (Indigofera anil L.), hlavně na ostrovech Filippinských pěstovaným, indig. dvousemenným (Ind. disperma L.) a ind. stříbrným (I. argentea L.), jež pěstují zvláště ve Vých. Indii a v Egyptě, k nejdůležitějším rostlinám barvířským.

Celá rostlina, zvláště však listy, obsahují krásné modré barvivo zvané indomodř, indych nebo indigo. Pro toto barvivo pěstovali indigovník v teplé Asii už v dobách nejdávnějších, jak možno souditi také z té okolnosti, že pod jménem nilini3 uvádí se už v sanskrtě. Ze starověkých národů největší péči tomuto hospodářskému odvětví věnovali Židé, kteří pěstovali indigovník již 2000 let před Kristem. V okolí města Jericha kvetla kultura této barvířské rostliny ještě ve 14. století našeho letopočtu. Rozumí se samo, že známost o indomodři pronikla záhy i do Evropy. Ale podivno, až do 18. století pravého původu tohoto vzácného barviva v Evropě prý neznali, považujíce je za hmotu nerostnou. Proto zůstávala kultura indigovníku dlouho omezena pouze na země východní. Teprve od 18. století počali indigovník pěstovati i mimo Orient, zejména v severní Africe a v teplé Americe. I v jižní Evropě, na př. v okolí Neapole, možno indigovník se zdarem pěstovati. 

Pěstění rostliny indigové nevyžaduje mnoho práce. Do vyhnojené, dobře upravené půdy zasadí se v mělkých brázdách semena ve vzdálenostech 2-3 dm od sebe, z nichž záhy vzejdou rostliny, které pak tak rychle rostou, že už ve 4-5 měsících počnou nalévati poupata. V té době obsahují rostliny barviva nejvíce; proto se srpem nebo kosou ve výšce asi 1 dm nad zemí sežnou, svážou se do malých otepí a odvezou se ihned do továren. Poněvadž indigovník jest rostlina vytrvalá, počne záhy po sežatí jako naše vojtěška vyháněti nové lodyhy, které dávají za 3 měsíce sklizeň druhou. Za následující 3 měsíce žne se rostlina po třetí, načež se pole přeoře a osadí se jinou plodinou.

Sklízené rostliny, jak už uvedeno, odvezou se přímo do továrny, kde z nich počnou ihned dobývati barviva. Čím dříve s dobýváním barviva se započne, tím jest práce snazší a výtěžek větší. Rostliny složí se do kamenné, pečlivě vycementované nádržky a pustí se na ně čistá, více méně ohřátá voda. Za několik hodin voda z rostlin barvivo do sebe vtáhne a následkem toho poněkud zežloutne. Po té se rostliny barviva zbavené z nádržky vyberou a použije se jich bud za hnojivo nebo za palivo.

Indigovník barvířský - Indigofera tinctoriaVoda, ve které jest nyní barvivo obsaženo, vypustí se postranním otvorem do druhé, níže položené nádržky a v té se několik hodin promíchává dřevěnými lopatami, aby všecky vrstvy její přišly ve styk se vzduchem. Tímto stykem indigo, které bylo dosud vázáno v bezbarvé sloučenině indikánu, se okysličí, což má v zápětí tvoření se modrých, drobnohledných zrnéček, jež se usazují na dně nádržky ve způsobě tmavohnědého kalu. Aby se mohlo indigo na dně nádržky dobře usazovati, nechá se voda, když byla lopatami několik hodin promíchávána, klidně státi a v tom postupu, jak se vrstvy její zhora dolů čistí, z nádržky se odvádí, až v nádržce nezbude leč pouhý indigový kal znečištěný smetím a rostlinnými úlomky. Tento kal vypouští se postranním otvorem do plátěného pytlíku a z toho, od všelikých příměsků očištěn, stéká do mělké nádržky, ze které se pak přenáší do měděných pánví. Mírným zahříváním a promícháváním odpaří se v pánvích kal v těsto, z něhož se lisem vytlačí poslední zbytky vody, tak že se změní v hmotu podobnou mýdlu. Z této hmoty krájejí se pak kostky nebo cihlovité, asi 6 cm dlouhé destičky, jež se dají na regály dobře vyschnouti, načež se ukládají do beden pro obchodní dopravu. Někdy však přichází indomodř do obchodu také v nepravidelných kusech (hrudách).

Vylíčenou manipulací možno vytěžiti 1 kg indiga asi ze 30 kg listů.

Nejvíce indiga spotřebují v tiskárnách na trvalé potisky rozmanitých tkanin. Také jím zbarvují škrob a lisují pak z něho známé drobné tabulky, jichž užívá se na modření prádla. V obchodech je prodávají pod jménem modři neboli modřidla.

Ke všem těmto účelům dováží se indigo do Evropy hlavně z Vých. Indie, Egypta, Alžíru i z Ameriky, kde všude pěstují indigovník ve značné míře. Jediná provincie Bengalská ve Vých. Indii produkuje tohoto barviva ročně skoro za 50 millionů korun. V Evropě jsou hlavní střediska obchodu s indigem v Londýně, Rotterdamě a Amsterodamě.

Na konec dlužno připomenouti, že v minulých stoletích, dokud neproniklo do evropských továren indigo, užívalo se místo něho modrého barviva z borytu (Isatis tinctoria L.). Od r. 1897 počínají indigo vyráběti uměle z kyseliny fthalové, která jest lučebním výrobkem naftalinu. Poněvadž toto umělé indigo indigu rostlinnému docela se vyrovná, začíná mu činiti značnou konkurenci.

1Lat. indigoferus = indigonosný.

2Lat. tinctorius = barvířský.

3Ze slova toho utvořili Portugalci zkomolením anil, slovo i v jiných řečech užívané.

 

Přidat komentář