Vytisknout
Kategorie: Fr. Polívka: Užitkové a pamětihodné rostliny cizích zemí (rok 1908)
Zobrazeno: 1406

Oliva1 obecná (Olea europaea L.) jest buď nízký, trnitý keř nebo beztrnný strom, dle toho roste-li planě, nebo je-li pěstována. Majíc větve prutovité a listy kopinaté, na rubu stříbřitě bělošedé, připomíná naši vrbu bílou; oproti listům vrbovým jsou však listy olivové celokrajné, vstřícné a vytrvalé.

Olivovník evropský - Olea europaea

Drobné kvítky skládají úžlabní hrozny nebo laty. Jsouce pometáním mnohomanželné, odkvétají většinou na plano; jen několik kvítků z každého květenství dospěje v plody.

Složením svým květy olivové shodují se celkem s květy ptačího zobu nebo s květy známého šeříku (svatojanského bezu), s nimiž oliva náleží do společné čeledi rostlin olivovitých (Oleaceae). Majíť nepatrný 4zubý kalich, nálevkovitou, 4cípou, bílou korunu, dvě tyčinky vetknuté do krátké korunní trubky, a svrchní, vejčitý, dvoupouzdrý semeník, sužující se na vrcholku v jednoduchou čnělku s dvouklanou bliznou.

Plody - olivky - jsou peckovice připomínající naše švestky, ostatně však jako švestky rozmanité velikosti, rozmanitého tvaru a rozmanité barvy; rozeznáváť se přes 40 odrůd šlechtěných oliv! Zelenavě bílá, olejnatá dužnina peckovic obsahuje tvrdou, nejčastěji jednosemennou pecku.

Pravlast olivy dlužno hledati v západní Asii a v Řecku, kde dosud roste ve tvaru křovitém planě, vytvářejíc místy neprostupné houštiny. Jakožto ovocný strom pěstuje se však ve všech zemích kolem Středozemního moře a kromě toho též v jižní Africe, v Číně, v teplé Americe, ano i v Australii. Z evropských zemí nejvíce oliv pěstuje Italie, jejíž roční sklízeň olivek odhaduje se na 200 millionů K. Po Italii následují Řecko, Španěly, Francie a Dalmacie.

Nejlépe se daří olivám ve vápenité nebo hlinité půdě při pobřeží. Pěstování jich vyžaduje asi téže péče jako u nás pěstování ovocných stromů. Šlechtěné odrůdy se rozmnožují štěpováním a očkováním.

Plody olivové, jsou-li požívány za čerstva, chutnají natrpkle. Proto je k jídlu obyčejně upravují, a to v ten způsob, že je česají nezralé, že vodou z nich hořkou chuť vytáhnou a po té je naloží do oleje a soli. V této úpravě jsou olivky v jižních zemích důležitou potravinou lidu a vede se s nimi též obchod.

Největší část olivek upotřebí se však hned po sklizni - která v jižní Evropě trvá od listopadu do ledna - na lisování oleje, jehož obsahují olivky asi 20% své váhy.

Na jakost oleje olivového má vliv několik okolností: podnebí a půda, ve které strom roste, odrůda stromu, stupeň zralosti ovoce a způsob lisování. 

Nejlepší olej, zvaný olejem panenským, jinak také olejem provencským2 neboli brabancovým (oleum provinciale), jest onen, který kape z úplně zralých plodů sám od sebe, nebo se ze zralých plodů, když byly zbaveny pecek, lisuje mírným tlakem (lisování za studena). Olej tento jest úplně čistý, trochu nažloutlý nebo nazelenalý a vyznačuje se příjemnou chutí i libou vůní. 

Z olivek, ze kterýchž panenský olej už vykapal nebo byl mírným tlakem vylisován, lisuje se při silnějším tlaku a za přidání horké vody - lisování za tepla - tak zv. obyčejný olej olivový (oleum olivarum commune), který jest vždy více méně zakalený a barvy bledožluté.

Oleje panenského, v malé míře též oleje obyčejného, užívají ve vlastech olivy všeobecně k maštění pokrmů místo másla a sádla; u nás se ho používá hlavně jen na saláty. Také v lékařství konají oba tyto oleje dobré služby: užíváť se jich zvláště proti zácpě a přidávají se do rozmanitých mastí.

Olivovník evropský - Olea europaeaLisuje-li se ovoce olivové, které se nechalo nějakou dobu kysati, i s peckami, dává sice oleje mnohem více nežli ovoce čerstvé, pecek zbavené, ale tento olej, zvaný obyčejně olejem dřevěným, jest velice nečistý, tak že se hodí hlavně jenom k účelům technickým: mažou jím stroje, natírají jím kůže a upotřebují ho k svícení. Také z něho dělají, mísíce jej s popelem mořských rostlin, druh mýdla (mýdlo benátské a francouzské) a připravují z něho křižmo (chrisma) pro katolické obřady.

Kromě ovoce dává oliva tvrdé a těžké dřevo, které se dá snadno leštiti; proto se hodí výborně na práce soustružnické a umělecko-truhlářské.

Oliva náleží k nejstarším rostlinám kulturním. Mluvíť se o ní často nejenom v Písmě svatém, nýbrž i ve spisech starověkých národů klassických. Starověcí Řekové zasvětili olivu bohyni Athéně a větévkami olivovými zdobili vítěze při hrách olympijských. Ve starém Římě byl všeobecně rozšířen zvyk, mazati si po koupelích olivovým olejem celé tělo.

Za zmínku stojí, že stromy olivové dosahují stáří až přes 1000 let a že jeví neobyčejnou životní sílu. Často bývá kmen starého stromu úplně vyhnilý a strom přece dále rodí; a než-li kmen úplně strouchniví, vyrostou z jeho kořenů nové prýty.

Na úpatí Olivetské hory v Jerusalemě, v tak zv. Malé zahradě olivové, jest několik starých, obrovských oliv, které prý pocházejí z dob utrpení Ježíšova. Dal sice Titus, vyvrátiv Jerusalem, všecky olivy okolo Jerusalema vykáceti, ale z kořenů některých vypučely prý odnože a z těch vyrostly mohutné stromy, z nichž ony v Malé zahradě olivové se zachovaly.

Kromě olivy obecné rostou v tropech ještě jiné druhy oliv, které rodí jedlé ovoce. Jsou to zejména:

Oliva libovonná (Olea fragrans Thbg., Osmanthus fragrans Lour.), pěstovaná v Číně a Japonsku netoliko pro jedlé peckovice, nýbrž i pro libovonné květy a listy, jež přimíchávají do čaje, aby mu dodali jemnější vůně.

Ol. americká (Ol. americana L., Osmanthus americana Lour.), rostoucí v Sev. Americe, zvláště v Karolíně, dává vedle lahodného ovoce velice tvrdé dřevo, které pod jménem dřeva čertova přichází též do obchodu.

1Lat. olea, byl název olivy ve starověku. Plody olivové zvali starověcí Římané oliva, olej z plodů vytlačený oleum.

2Druhdy se těžil tento olej hlavně v okolí města Aix v okrese Provence ve Francii; dnešního času přichází však do obchodu většina provencského oleje z Apulie (v jižní Italii) a to z krajiny položené jižně od města Bari.