Kulčiba¹ obecná (Strychnos nux vomica² L.) jest stromek o nízkém šedokorém kmeni a tupě čtverhranných, vidličnatě rozvětvených větvích. Listy jsou vstřícné, kratičce řapíkaté, vejčité, celokrajné, lysé, leskle zelené, asi zvíci listů šeříkových.

Květy, skládající konečná, přímá vrcholíkovitá květenství, jsou podobného složení jako květy našeho brčálu (Vinca minor L.), do jehož příbuzenstva kulčiba náleží. Mají nepatrný, obyčejně 5klaný kalich a zelenavě bílou, řepicovitou, asi 1 cm dlouhou, 5cípou korunu, do níž jest vetknuto 5 tyčinek. Vejčitý svrchní semeník súžuje se nahoře v jednoduchou čnělku, která jest zakončena hlavičkatou, dvoulaločnou bliznou.

Po opylení vyvinuje se ze semeníku kulovatá bobule zvíci malého pomoranče, která zrajíc oranžově se zbarvuje. V rosolovité bělavé dužnině její jest uloženo několik okrouhlých, plochých, často prohnutých, šedožlutých, asi jako dvouhaléř velikých semen.

Tato semena, zvaná vraními oky nebo dávivými ořechy (semina strychni, nuces vomicae), jakož i kůra celé rostliny obsahují kromě jiných jedů neobyčejně hořký a nad míru prudký jed strychnin, jehož lučebné sloučení vyjádřuje značka C₂₁H₂₂N₂0₂. V lékárnách připravují z dávivých ořechů extrakty a tinktury, jichž užívá se jako rychle působících léků při ochrnutí míchy, žaludečních křečích a otravách. K témuž účeli připravuje se ze strychninu za pomoci kyseliny dusičné bílá, ve vodě snadno rozpustná sůl - strychninum nitricum. Potlučených semen upotřebuje se též často ve zvěrolékařství.

Kulčiba obecná jest domovem v jižní Asii a na blízkých ostrovech, kde roste nejraději v pobřežních lesích. 

Známost o léčivých vlastnostech semen kulčiby obecné rozšířila se do Evropy prostřednictvím Arabů, kteří jich jakož i kůry kulčibové počali v lékařství užívati nejdříve.

Vedle dávivých ořechů kulčiby obecné užívají v lékárnách, ač ovšem mnohem řidčeji, zejména proti zimnici a padoucnici, stejně jedovatých semen, jež dává kulčiba hořká neboli ignacie (Strychnos Ignatii Berg, lgnacia amara L.), rostoucí na ostrovech Filipinských. Zajímavo, že na léčivost semen této kulčiby první upozornil moravský jesuita Josef Jiří Kamell. Proto ji nazval Linné podle zakladatele jesuitského řádu, Ignáce z Loyoly, ignacií a Berg ji pojmenoval kulčibou Ignácovou. V lékárnách říkají semenům této kulčiby boby sv. Ignáce (fabae s. Ignatii).

Pozn. Ke kulčibám náleží několik tropických druhu, z jejichž kůry a vytlačené šťávy připravují si domorodci kruté jedy a jimi potírají smrtonosné šípy. Jsou to zejména:

1. Kulčiba četík neboli upas (Strychnos tieuté³Leschen), otáčivý keř rostoucí v neproniknutelných houštinách a v hustých lesích na Javě. Krutý jed, jejž domorodci vyvářejí z nastrouhané kořenové kůry, slove upas-radša nebo upas-tieuté.

2. K. Crevauxova⁴ neboli urari (S. Crevauxiana Bail.) jest vzácný otáčivý keř, vyskytující se v tropické Americe, zvláště ve franc. Quayaně. Z vymačkané šťávy jeho kořene a větví vyvářejí domorodci hrozný jed šípový, zvaný urari nebo vurali.

3. K. smrtonosná (S. toxifera⁵ Schomb.) dává ještě s několika jinými druhy, které rostou vesměs v lesích poříčí Maraňovského a Orinockého, krutě jedovatý výtažek z kůry, šípový jed - kurare.

Poněvadž se tohoto jedu používá ku podkožním injekcím - v naší době ovšem čím dále řidčeji - přichází též do obchodu a to obyčejně v kamenných hrncích jakožto černohnědá, křehká, pryskyřičnatá hmota velice hořké chuti.

Nemáte oprávnění psát komentáře.