Vavřín1 pravý neboli bobek (Laurus nobilis2 L.) jest keř nebo menší, 2-8 m vysoký stromek o jehlancovité koruně, jejíž zelenokoré, ohebné, uzlinaté větve, rostouce namnoze přímo, jsou ku kmeni více méně přiloženy.

Vavřín pravý - Laurus nobilis

Krátce řapíkaté, podlouhle kopinaté, přes 8-12 cm, dlouhé a 3 až 4 cm široké, po kraji vlnovitě zprohýbané, kožovité, vždyzelené, lesklé listy bobkové obsahují vedle jiných sloučenin etherický olej - laurin, který jim dodává silné vůně a kořenné, hořké chuti.

Květy, pometáním obyčejně dvoudomé, skládají krátce stopkaté úžlabní svazečky. Mají 4dílné, žlutavobílé okvětí a nejčastěji 8-12 tyčinek, jejichž prašníky se otvírají chlopněmi a nitky mají po stranách malé žlázky; svrchní vejčitý semeník súžuje se v jednoduchou čnělku.

Podobají se tudíž květy vavřínové složením svým květům skořicovníku, s nímž vavřín náleží do společné čeledi.

Plody jsou vejčité, posléze tmavohnědé nebo tmavomodré bobule zvíci malých třešní a obsahují v tenké, později vysýchající dužnině po jediném olejnatém semeni.

Vavřín pochází nejspíše z Malé Asie, kdež roste dosud místy planě. Odtud rozšířil se však již v dávném starověku do Řecka a Italie, jakož i do jiných zemí jihoevropských. Ale někteří chtějí tomu, že vavřín nebyl do Evropy přinesen z Asie, nýbrž že jest v jižní Evropě odjakživa domovem, a domněnku svoji opírají o tu okolnost, že skládá dosud na mnohých místech jižní Evropy, zejména v Řecku, celé samorostlé háje a že před dobou ledovou rostl najisto i v ostatní Evropě.

U nás pěstují vavřín ve studených sklenících, v létě též pod širým nebem, v obou případech ve velikých dřevěných kbelících. Užíváť se ho často jako dekorace při různých slavnostech. V jižní Evropě a v teplé Asii pěstují však vavřín, rozmnožujíce jej obyčejně odnoži, netoliko pro okrasu, nýbrž také jako rostlinu užitkovou, dávající listy a plody.

Sušených listů vavřínových neboli bobkových (folia lauri) upotřebuje se hojně k účelům kuchyňským nejen v jižních zemích, nýbrž i u nás. Naše kuchařky užívají jich hlavně do omáček, při vaření ryb a při nakládání okurek.

Ze zralých plodů, které přicházejí do obchodu sušené a na povrchu svraskalé pod jménem bobků (baccae lauri), připravují - vaříce je roztlučené ve vodě - zelenavý, hustý olej bobkový (oleum lauri), jehož přidávají v lékárnách do mastí (unguentum aromaticum) na svrab a jiné kožní vyrážky a na ničení cizopasného hmyzu. Na Východě přidávají oleje bobkového též do masti na balsamování mrtvol.

V dřívějších dobách musila u nás býti spotřeba bobkového listí a bobkových plodů mnohem větší nežli dnes, jak o tom svědčí známá národní píseň: „Pijme víno (pivo) s bobkem, jezme bedrník, nebudeme stonat, nebudeme mřít“.

Doporučovali se tehdy bobek s vínem nebo pivem v nejrozmanitějších nemocech. V Mathiolově Herbáři (z r. 1596) na př. čteme:

Bobek když se na prach ztluče, s medem a sladkým vínem smíchá, spomáhá proti souchotinám, krátkému a těžkému dechu i proti všelikým flusům do prsů padajícím.“

Bobek s vínem užitečně se pije proti uštknutí štírův a pavoukův.“ „Proti kolice aneb žření dobré jest jeden quentík ztlučených bobkův do vína zavěsiti a z toho píti, neboť bobky rozhánějí větrnosti. ? též potřebě chová se v apatékách letkvář de baccis lauri, z bobků strojená“.

Bobek na prach ztlučený, s medem smíšený a po lázních pomazovaný, shání pihy a fleky na kůži. Taková mast' uzdravuje také všeliké nečisté neduhy a vředy“.

Kdož má mdlou hlavu, ztluč bobky, vlož je do pytlíčka, potom na noc přilož na vrch hlavy a bude zdráv.“ „Kohož uši bolejí, aneb že dobře neslyší, ten vytlač sobě šťávu z čerstvých bobků, přidej k ní starého vína a růžového oleje a vpouštěj krůpěje do uší: spomáhá.“

Ve starověku těšil se vavřín největší úctě u Řekův, kteří jej zasvětili Apollonovi. Proto nosili kněží Apollonovi vavřínové věnce na hlavě a kladli si vavřínové větévky pod podušky, aby se jim dostalo ve spánku prorockých snů. Také Pythia, kdykoli se blížila k věštecké trojnožce, okrášlené větvemi vavřínovými, žvýkala vavřínové listy, aby mohla lépe věštiti. I při obětech bohům pálily se často vavřínové větévky a ze způsobu, jak hořely, soudilo se na šťastné nebo zlé časy: shořely-li s praskotem, bylo to znamením dobrým, pakli však shořely klidně, bez praskotu, očekávaly se časy zlé.

Ve starověkém Římě těšil se vavřín rovněž nemalé úctě: sázeli jej hlavně u chrámův a obydlí kněží a věřili o něm, že hrom do něho nebije.

Vavřínovými věnci byli věnčeni jak u Řekův tak u Římanův slavní básníci a vítězové po dobytých vítězstvích. Zvyk tento rozšířil se po všem vzdělaném světě a udržel se do jisté míry až podnes. Hlava našeho císaře pána, jak ji vidíme zobrazenu ku př. na poštovních známkách a stříbrných i zlatých mincích, jest ověnčena ratolestí vavřínovou. A vynikajícím umělcům podávají se po zdařilých produkcích podnes vavřínové věnce.

Ve středověku a ještě i později byli mladí učenci po vykonaných zkouškách na universitách věnčeni plodonosnými ratolestmi vavřínovými, odkudž se jim říkalo „bacca laurea coronati“ nebo „bacca laureati“, z čehož zkomolením vzniklo české bakaláři.

1Jménem laurus, z něhož vzniklo i české vavřín a něm. Lorbeer, nazývali tento strom už ve starověké Itálii.

2Lat. nobilis = vznešený.

Přidat komentář