Vytisknout
Kategorie: Fr. Polívka: Užitkové a pamětihodné rostliny cizích zemí (rok 1908)
Zobrazeno: 1700

Zázvor1 obecný neboli z. pravý (Zingiber2officinale3 Rose.) jest vytrvalá bylina vyhánějící z dužnatého, hlízovitě ztloustlého, článkovaného oddenku každého roku několik přímých, štíhlých, až přes 1 m vysokých lodyh, které jsou porostlé dvěma řadami úzkých, asi 3 dm dlouhých, pochvatě přisedlých listů. Vedle těchto listnatých, jalových lodyh vyrůstají později z oddenku též bezlisté, blanovitými pochvami objaté, pouze 2 až 4 dm vysoké květonosné stvoly zakončené krátkým, klasovitým, hustě směstnaným květenstvím.

Zázvor pravý - Zingiber officinale

Jednotlivé kvítky sedí v paždích blanovitých, širokých listenů a mají toto složení: Na spodním semeníku spočívá dvojí okvětí: vnější, zastupující kalich, podobá se malému, po jedné straně hluboce rozeklanému kornoutku, který objímá spodinu okvětí vnitřního. Toto okvětí, zastupující korunu, skládá se z trubky a ze tří kopinatých, žlutých, již v několika hodinách vadnoucích uštů, ve které trubka nahoře jest rozeklána. Poněvadž jeden ušet korunní stojí přímo, kdežto druhé dva ušty odstávají stranou, jest koruna poněkud dvoupyská. Z tyčinek jest vyvinuta pouze jedna a ta jest tím pozoruhodná, že spojidlo mezi oběma prašníkovými pytlíčky jest protaženo v dutý, fialový zobánek. Naproti tyčince stojí trojlaločný, fialově zbarvený medník, jenž se podobá okvětnímu lístku, jest však přeměněnou tyčinkou. Ze středu trojpouzdrého semeníku trčí dlouhá, jednoduchá čnělka, která prochází žlábkem mezi prašníkovými pytlíčky a dutým zobánkem a zakončuje se nálevkovitou bliznou. Na spodu čnělky možno pozorovati dva nitkovité výrostky, zákrsky po tyčinkách.

Plody, které se velice zřídka vyvinují a dosud prý nikde nedozrály, jsou trojpouzdré, mnohosemenné tobolky. Příčinu, proč plody nedozrávají, jest hledati nejspíše v té okolnosti, že rostlina se od dávných věků rozmnožuje a zachovává pouze oddenkem.

Složením květu připomíná zázvor ze známějších rostlin nejvíce dosnu indickou (Canna indica, L.), kterou lze často viděti jako okrasnou květinu v zahradách; jsouť rostliny zázvorovité (Zingiberaceae) s rostlinami dosnovitými blízko spřízněny.

Ačkoli planě rostoucí zázvor nebyl dosud nikde pozorován, považuje se za pravlast zázvoru jižní Asie, poněvadž se tam od starodávna pěstuje. Od 16. století pěstují jej však také na ostrovech Západoindických a v Brasilii, v novější době i v Africe, zejména v Sieře Leoně.

Ku pěstování zázvoru nutno voliti půdu vlhkou, ale nikoli močálovitou, která se musí dobře vyhnojiti a připraviti. Do té zasazují se kousky oddenku asi tak jako u nás kousky zemákových hliz, z jejichž pupenů (oček) v několika měsících vyrostou rostliny, vytvářející nové oddenky. Asi po desíti měsících počnou rostliny odumírati a nastane sklízeň. Oddenky se totiž ze země vyberou a uschovají se v suché místnosti pro další potřebu.

Pro obchod upravují se oddenky zázvorové dvojím způsobem dle toho, má-li se z nich dostati zázvor loupaný anebo zázvor neloupaný. V prvním případě se vybrané oddenky spaří nejprve vodou, aby se s nich dala svrchní kůra snadno sloupnouti, a oloupané se opatrně usuší. Zázvor tímto způsobem sušený jest na povrchu bílý nebo šedý, řidčeji trochu nahnědlý a nazývá se v obchodech zázvorem bílým. V druhém případě se oddenek neloupá, pouze se očistí od hlíny a rozkrájí se pak na kousky, které se uvaří ve vodě a rychle usuší. Zázvor touto methodou získaný jest na povrchu šedohnědý a říká se mu v obchodech obyčejně zázvor černý.

Užívání sušeného zázvoru jakožto koření musilo býti v jižní Asii rozšířeno už v dobách nejdávnějších, anať se o něm děje zmínka již v sanskrtě pod jménem sringavera. Ze spisů Pliniových a Dioskoridových vysvítá, že také starověcí Římané a Řekové zázvor znali. V našich zemích počalo se však zázvoru užívati jako koření až ve středověku.

Co učinilo zázvor kořením tak rozšířeným, jest etherický olej - silice zázvorová, jíž oddenek jest proniknut. Tato silice dodává zázvoru zvláštní vůně a kořenné, palčivé chuti.

Poněvadž zázvor jest po pepři kořením nejlacinějším, užívá se ho hojně netoliko v kuchyních a pekárnách, nýbrž i v cukrářství -zvláště do tak zv. zázvorek neboli „pepřenek“. Essence zázvorové přidávají též do bonbonů a do rosolek.

Také v lékárnách upotřebují sušeného oddenku zázvorového (rhizoma zingiberis), připravujíce z něho na př. tinkturu podporující trávení (tinctura zingiberis).

Měrou daleko větší nežli u nás upotřebují však zázvoru v jiných zemích. V Anglii ho na př. přidávají do piva, aby mu dodali větší říznosti; pivu takovému říká se pak pivo zázvorové, angl. gingerbier. V Japonsku jedí oloupaný, zavařený zázvor jako zákusek. V Číně a Vých. Indii čerstvý oddenek zázvorový zavářejí a kandisují jej jako u nás puškvorec.

Co týká se světového obchodu se zázvorem, stačí uvésti, že do Evropy dováží se nejvíce a nejlepšího loupaného zboží z Vých. Indie (zvláště z pobřeží Malabarského) a z Jamajky; zboží neloupaného dává nejvíce Bengalsko a ostrov Barbados.

Vedle zázvoru obecného neboli pravého pěstují v teplé Asii ještě několik jiných druhů zázvoru, jejichž oddenky však do Evropy se nedovážejí. Jsou to zejména:

Zázvor širolistý neboli zerumbet (Zingiber latifolium Herrm.), jenž se od z. obecného liší hlavně tím, že má širší, kopinaté listy a tlustší, méně kořenný, nahořklý oddenek.

Pěstují jej nejvíce v Bengalsku a na ostrově Javě, požívajíce oddenku jeho jako žaludečního léku a mladých listů jako zeleniny.

Druhdy dovážel se sušený oddenek tohoto zázvoru (radix zerumbet) i do Evropy, neboť z něho v lékárnách připravovali léky.

Zázvor kasumunar (Zingiber cassumunar Rob.) - má oproti oběma druhům předch. čárkovito-kopinaté listy vespod a na pochvách srstnaté a nahořklý oddenek jeho zavání kafrem.

Pěstují jej v jižní Asii k podobným účelům jako zerumbet. Druhdy připravovali i v evropských lékárnách ze sušeného jeho oddenku (radix cassumunar, rhizoma zedoariae luteum) léky, zvláště proti padoucnici.

Pozn. Zázvor žlutý neboli indický, jehož užívají v jižní Asii vedle zázvoru obecného jako koření i léku, pochází z oddenku příbuzné zázvorovité rostliny, zvané kurkuma (Curcuma longa L.). Více o ní nalezne čtenář mezi rostlinami barvířskými (v odd. X.).O galgánu obecném (Alpinia officinarum Han.), jehož oddenku užívají v některých zemích asijských jako koření místo zázvoru, pověděno více mezi rostlinami lékárnickými (oddělení V. a).

1Vzniklo zkomolením z násled.

2Tak zvali toto koření už ve starověku, na př. Plinius. Utvořeno prý z arab. zindšabil, což značí tolik jako „kořen ze zindši", t. j. z Indie. V sanskrtě se uvádí zázvor pod jménem sringaverra.

3Lat. officinalis = lékařský.