Vytisknout
Kategorie: Články, povídky aj.
Zobrazeno: 6357

Jak jsem potkal rorýse v pravěku

Když jsem ještě žil v jeskyni (říkali jsme tomu místu Divoké údolí, ale později se mu, nevím proč, začalo říkat Český kras) a živil jsem se lovem zvěře, vždy jsem se těšil na jejich přílet. Když se objevili, bylo vždy jisté, že zima už je opravdu za námi, že nadchází období tepla. Jejich ostré hvízdání nás pak dennodenně provázelo při cestě za úlovkem i při návratu domů. Ještě za setmění, když ostatní ptáci již dávno umlkli, oni se svým pokřikem divoce létali v hejnu a chytali kdejaký hmyz. Byli opravdu divocí a rychlí a ulovit se téměř nedali – to s jinými ptáky to šlo lépe. Jenom, když z nějakého důvodu usedli na zem, tak se nedokázali vznést, a tak jsme si občas zpestřili jídelníček. Všiml jsem si, že mají ohromně krátké nožičky – takové zakrslé. Ale na skále, tam se uměli přichytit, to jo. Taky si tam ve skalních štěrbinách stavěli svá hnízda. Měl jsem je rád – nejen jako součást jídelníčku, byli i součástí našeho údolí, našich životů.
Vždy mě mrzelo, že už odlétají. Zvykl jsem si na ně, i když pokaždé pobyli jen krátkou dobu. Jiní ptáci se u nás zdržovali déle. Byla to úžasná podívaná, ten jejich akrobatický let. A navíc – bylo jasné, že po jejich odletu přijde zima a bude nám krušno.

Jak jsem potkal rorýse ve starověku

Když jsem v roce 38 před Kristem stavěl v Jeruzalémě Západní zeď, ještě jsem netušil, že u ní budu o několik století později stát a modlit se. Nevěděl jsem, že bude přejmenovaná na Zeď nářků. Ale když jsem z výše uslyšel pronikavé hvízdání a nad hlavou se mi prohnalo hejno černých ptáků, již jsem tušil, že oni tu budou i příště.

Jak jsem potkal rorýse ve středověku

Byla to nádherná doba, když jsem žil se svými bratry ve skalním klášteře. Ranní rozjímání a večerní motlitby pod širým nebem, tak vysoko v horách, byly prostoupeny známým ostrým pískáním mých ptačích přátel. Jistě i jim zde bylo dobře – čistý vzduch, modrá obloha, klid, dostatek hmyzu a hlavně skály, kde mohou hnízdit a vyvádět svá mláďata.

Jak jsem potkal rorýse v minulém století

Můj život na počátku 20. století jsem prožíval v kraji rovin. Žádné skály široko daleko, vůkol jen rovina, mírné pahorky. Kraj krásný a úrodný. Bál jsem se, že už je nikdy neuvidím. Žádné skály – žádné hnízdní možnosti. Ale přece jen jsme se našli. Jednoho dne jsem je zaslechl nad hlavou a proti slunci zahlédl jejich siluety. Byli to oni. Pátral jsem po místě, kde našli úkryty pro svá hnízda a našel jsem je velice záhy. Pod věžičkou stařičkého kostela, ve skulinách a štěrbinách se usídlila spousta rodinek. Dokázali se udržet na hrubé omítce stavby zrovna tak jako na kamenném skalnatém podloží. Zalíbilo se jim žít ve společnosti lidí. A lidé se dívali na oblohu a rádi je pozorovali.

Jak jsem potkal rorýse ve městě

Jak roky plynuly, zůstali rorýsi v blízkosti lidí. Využívali ke svému úkrytu vyšších staveb, sídlili v kostelních věžích, pod krovy domů, ve zdech starých hradů – jakmile objevili vhodnou štěrbinu, vbrzku ji osídlili. A byli to dobří sousedé. Neničili fasády ani zem pod vchody do svých domovů, nebyli dotěrní a vlezlí a zbavovali nás ohromné spousty nepříjemného hmyzu. Prostě parťáci. Zanedlouho začali osidlovat i spáry panelových domů na sídlištích. Bylo jim s námi dobře.

Jak jsem nepotkal rorýse na sídlišti

Stále mě doprovázeli. Po celé věky jsem s nimi byl ve spojení. Proč tu najednou nejsou? Kde se usídlili v letošním roce? Vrátili se zpátky do skal?
Všiml jsem si, že dům, v jehož stěnách sídlili, dostal nový kabát. Novou zateplovací fasádu. Je to hezké. Je to určitě i praktické. Ale kde jsou oni, rorýsi? Musím se za nimi vrátit do skal?

(Foto: https://commons.wikimedia.org)